Článek
Příběh bez konce, protože ani sama nevím, co bude dál…
Je mi devatenáct. Věk, kdy by mě měli přitahovat kluci s maturitou sotva za rohem, s kreditkou rodičů a sebevědomím nafouknutým jako proteinový shake.
Jenže mě přitahuje někdo úplně jiný – táta mojí nejlepší kamarádky. Tomáš.
Štíhlý, vyšší, sportovec. Takový ten typ, co má po čtyřicítce pořád vyrýsované ruce a úsměv, po kterém se ti podlomí kolena ještě předtím, než dopiješ Aperol.
A já? Já jsem úplně ztracená.
Jak to začalo
Poznala jsem ho hned, jak jsem se poprvé ocitla u nich doma. Měl na sobě mikinu, vlasy trochu rozcuchané po tenise. Podal mi ruku a podíval se na mě tak, že jsem měla pocit, že vidí úplně všechno. I to, co bych radši schovala.
„Ty jsi ta Aneta,“ usmál se.
„Ano… ta Aneta,“ koktala jsem jako puberťačka.
Od té doby jsem tam začala chodit častěji. Jasně, kvůli kamarádce… ale taky kvůli němu.
A on? Vždycky byl milý. Vždycky se zastavil, zapojil se do hovoru. Nepůsobil trapně, nepůsobil staře. Byl prostě… zajímavý.
Zlomová scéna
Jednu sobotu jsme grilovali na jejich zahradě. Slunce zapadalo, všichni se smáli, hudba hrála potichu z repráku.
Později večer jsem tam zůstala už jen já, kamarádka a její táta. Kamarádka si šla pro drink a my dva zůstali u grilu sami.
Ticho. Jen praskání uhlí.
On na mě pohlédl.
Koukal mi do očí dlouho. Déle, než je mezi „kamarádkou jeho dcery“ a „tátou“ běžné.
„Všiml jsem si, že jsi začala běhat,“ řekl.
„Jo… snažím se,“ odpověděla jsem a přisunula se blíž, aniž bych si to uvědomila.
„Jsou vidět výsledky,“ dodal a koutky úst mu cukly v náznaku úsměvu.
A já měla pocit, že mi hoří celé tělo.
Kamarádka se vrátila. Přesně v tu chvíli, kdy jsem zapomněla myslet.
Já a on… v mé hlavě až příliš často
Když si lehám večer do postele, není to žádný z mých spolužáků, koho si představuju. Je to Tomáš.
Představuju si, jak mě chytá za ruku.
Jak mě obejme zezadu.
Jak mě políbí…
(dál už to radši nebudu rozvádět)
Jenže jsou tu komplikace.
Kamarádka.
Rodina.
Rozum.
A touha, která přehluší všechno, kdykoliv vstoupí do místnosti, kde jsem já.
Je mi jasné, co si myslíš.
„Je to přece táta tvojí nejlepší kamarádky, probuď se!“
Jasně.
Jenže city si logiku nikdy nečetly.
Co bude dál?
Nevím.
Možná zůstane jen u těch pohledů.
Možná jednou udělám krok, ze kterého nebude návratu.
Ale když se mě zeptáš, jestli toho lituju…
Ne.
Protože nic mě za poslední rok nerozbuší srdce víc, než když Tomáš řekne nahlas moje jméno.
A to stačí.
Zatím.
Líbí se vám příběhy ze života, které pro vás sbírám? Můžete mě podpořit pomocí tlačítka nahoře u hlavního nadpisu. Děkuji.
