Článek
Mám 49 let a tenhle pocit mě provází celý život – že moje máma má radši mého mladšího bratra.
Nikdy to sice neřekla přímo, ale vždycky jsem to cítila. Od dětství.
Když se Petříček narodil, byly mi tři. Všichni kolem říkali: „Teď už máš bratříčka, musíš být hodná holčička a pomáhat mamince.“
A tak jsem pomáhala. Nosila jsem plínky, podávala lahvičku, utíkala pro deku, když miminko plakalo.
A zatímco na bratra šly všechny úsměvy, já se stala tou rozumnou. Tou, která víc vydrží.
Teď, o čtyřicet šest let později, se vlastně nic nezměnilo.
Bydlím o pár ulic dál, mám vlastní rodinu – dvě dospělé děti, které už stojí na vlastních nohách. Každý týden zajedu za mámou, nakoupím jí, uvařím, vypereme spolu prádlo.
Bratr přijede jednou za měsíc. Někdy ani to ne. Ale když už dorazí, máma ho vítá s očima plnýma světla:
„Petříčku! Ty ses mi tak stýskal!“
Já stojím opodál, s taškami v rukách. Usměju se. „Ahoj, mami.“
„Ahoj, Aničko,“ mávne matka mezi dveřmi, ale oči má jen pro bráchu.
Jednou večer sedím s matkou u čaje. Venku prší a v bytě voní jasmínový čaj, který máma miluje.
„Mami,“ začnu opatrně, „máš někdy pocit, že se Petřík moc neozývá?“
„Ale prosím tě,“ zasměje se matka, „má hodně práce. Je jiná doba. A víš, že on byl vždycky takový samorost.“
Přikývnu, ale uvnitř cítím, jak se mi všechno svírá. Tolikrát už jsem se snažila něco říct, ale vždycky skončím stejně – jako ta, která „moc řeší“.
Cestou domů sedím v autě a brečím. Nikdo mě nevidí. Slzy se mísí se vztekem, smutkem a bezmocí.
Proč to tak má? Proč i po letech, i po všech těch situacích, kdy jsem byla mámě oporou, stále cítím, že to není dost? Že já nejsem dost.
Vzpomínám si na moment z dětství – když mi bylo deset.
Bratr rozbil vázu. Já dostala vynadáno, protože „jsem mohla dávat pozor“.
Tenkrát jsem poprvé ucítila něco, co jsem neuměla pojmenovat – pocit, že spravedlnost neplatí pro všechny stejně.
A možná tehdy se ve mně zrodila ta tichá potřeba dokázat, že jsem dobrá. Že si lásku musím zasloužit.
„Víš, Anno,“ řekla mi nedávno kamarádka, „ty se snažíš být dokonalá dcera, ale tvoje máma tě vnímá pořád jako dítě, které má vydržet víc. Protože jsi to vždycky zvládla. Tvůj bratr ne – a proto ho chrání.“
Ta věta se mi vryla do hlavy.
Možná to není o lásce. Možná je to o zvyku. O roli, kterou jsem v rodině kdysi dostala, a ze které se nikdy nevymanila.
V neděli ráno peču bábovku. Vím, že máma ji má ráda. A i když bych mohla zůstat doma a odpočívat, sednu do auta a jedu za ní.
Když zazvoním, otevře mi máma s úsměvem.
„Petřík tu byl včera,“ řekne hned mezi dveřmi. „Přivezl mi nové povlečení.“
Usměju se. „To je fajn, mami. Já ti dnes přivezla bábovku.“
Sedneme si. Povídáme si o zahrádce, o počasí, o vnoučatech. A já si všimnu, že máma se unaví dřív než dřív. Stárne. Najednou mě zalil zvláštní klid.
Možná už nepotřebuju slyšet „mám tě nejradši“. Možná stačí, že tu můžu být.
Protože hluboko v sobě vím, že ten vztah, jakkoli křivý a bolavý, je pořád láska. Jen po jejím způsobu.
👉 Rada psycholožky:
Pocit, že rodič nadržuje jednomu z dětí, je častější, než se zdá. Většinou nejde o vědomé rozhodnutí, ale o dynamiku, která se v rodině vytvořila dávno.
Zkuste s rodičem mluvit v první osobě – neobviňovat, ale otevřít srdce:
„Mami, někdy mám pocit, že jsem pro tebe méně důležitá. Bolí mě to. Chci, abys věděla, že o tvou lásku pořád stojím.“
Tím se často prolomí ledy. A i když se minulost nezmění, může přijít porozumění.
A to je někdy víc než spravedlnost.
