Článek
Pamatujete si dobu, kdy jste přišli ze školy, hodili aktovku do kouta a první otázka rodičů zněla: „A úkoly už máš?“ Pokud ne, následovala druhá: „A proč ještě nejsou hotové?“ Dnes učím na základní škole a čím déle mezi dětmi jsem, tím častěji si pokládám otázku, jestli jsme to s ulehčováním života mladé generaci nepřehnali.
Neříkám, že dnešní děti mají jednoduchý život. Mají jiné starosti než my. Sociální sítě, neustálé porovnávání, tlak na výkon i popularitu. Jenže když přijde řeč na povinnosti, nemohu se zbavit dojmu, že žádná generace před nimi jich neměla méně.
A právě ve škole je to vidět možná nejvíc.
Když je domácí úkol skoro veřejný nepřítel
Nedávno jsem zadala jednoduchý domácí úkol. Žádné hodiny práce. Deset minut, možná patnáct. Druhý den přišla část třídy bez něj.
„Zapomněl jsem.“
„Neměl jsem čas.“
„Byl jsem unavený.“
Na tom by nebylo nic nového. Výmluvy existovaly vždycky. Jenže pak přišel zlom. Ozval se rodič. Ne s dotazem, proč úkol nebyl hotový. Naopak.
Prý by škola měla respektovat volný čas dítěte.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na své dětství. Po škole domácí úkoly, pomoc doma, někdy nákup, někdy hlídání mladšího sourozence. Nikdo se nás neptal, jestli máme chuť. Byla to součást života.
Dnes se občas zdá, že samotná představa povinnosti je něco podezřelého.
Známka? To je přece stres
Další situace mě překvapuje pravidelně.
Žák dostane trojku. Ne pětku. Ne propadnutí. Prostě trojku.
Ještě než skončí vyučování, přichází otázka: „Nemohli byste to přehodnotit?“
Někdy od dítěte. Často od rodičů.
Jako by se postupně vytratila myšlenka, že ne vždy musí být výsledek perfektní. Že známka není útok na osobnost, ale informace o tom, jak se něco podařilo.
Pamatuji si chlapce, který dostal horší známku z testu, protože se prostě nepřipravil. Sám to přiznal. Druhý den přišel s tím, že ho hodnocení stresuje a měl by dostat druhou šanci.
Druhá šance je v pořádku. Jenže třetí, čtvrtá a pátá už často vedou k přesvědčení, že následky vlastně neexistují.
A právě to je něco, co život mimo školu většinou nenabízí.
Mobil v lavici a učitel jako podezřelý
Jedna z nejzajímavějších změn posledních let se jmenuje mobilní telefon.
Sedím ve třídě a vysvětluji látku. V první lavici dítě sleduje video. Upozorním ho.
Ještě před několika lety by tím situace skončila.
Dnes následuje debata.
„Ale já jsem se jen díval.“
„Ale já jsem poslouchal.“
„Ale to nebylo dlouho.“
Slovo „ale“ se stalo nejčastější součástí školní komunikace.
Jednou jsem dokonce řešila situaci, kdy žák odmítal telefon odložit. Tvrdil, že ho potřebuje mít neustále u sebe. Když jsem trvala na pravidlech, byla jsem označena za příliš přísnou.
Přitom nejde o telefon. Jde o jednoduchou věc. Existují pravidla a platí pro všechny.
Možná právě zde vidím největší rozdíl mezi dnešními žáky a generacemi před nimi. Dříve se diskutovalo o tom, jestli je pravidlo spravedlivé. Dnes se někdy diskutuje o tom, jestli by mělo existovat vůbec.
A pak je tu poslední příběh, který podle mě vystihuje celou situaci nejlépe.
Ve třídě bylo potřeba po projektovém dni uklidit. Posbírat papíry, srovnat židle, odnést pomůcky. Práce na pár minut.
Část dětí se okamžitě zapojila.
Jiní se tvářili, jako bych je požádala o stavbu dálnice.
„To musíme dělat my?“
„A proč?“
„Od toho je přece uklízečka.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se změnil pohled na obyčejnou odpovědnost. Nešlo o úklid. Šlo o pocit, že po sobě něco udělám, protože jsem součástí kolektivu.
To bývala samozřejmost.
Dnes se z ní někdy stává předmět vyjednávání.
Nechci tvrdit, že dnešní děti jsou horší. To by bylo nespravedlivé. Znám spoustu skvělých žáků, kteří jsou pracovití, slušní a zodpovědní. Často mnohem vyspělejší, než jsme byli my v jejich věku.
Přesto mám pocit, že jsme jim v dobré víře odstranili z cesty tolik překážek, až jsme občas odstranili i samotnou potřebu nést odpovědnost.
Ve škole dnes řešíme domácí úkoly, známky, mobily i běžné povinnosti úplně jinak než před dvaceti nebo třiceti lety. A možná právě proto stojí za zamyšlení jedna nepříjemná otázka.
Pokud děti nebudou mít povinnosti ve škole ani doma, kde se vlastně naučí, že život není jen o právech, ale také o odpovědnosti?
A teď mě opravdu zajímá váš názor. Jsou dnešní žáci přetížení, nebo jsme jim naopak život zjednodušili až příliš?
