Článek
„Na koho byste se obrátili, kdybyste cítili, že začínáte mít problém?“ ptám se.
Odpovědi přicházejí rychle. Jsme na gymnáziu. Děti jsou bystré, umějí argumentovat. Mají vesměs dobré domácí zázemí a podporu rodičů. „Na odborníka.“ „Na koho konkrétně?“ „Na adiktologa“, „nebo doktora“. „A co rodiče, řekl by to někdo rodičům?“ zkouším. Rozhostí se ticho. „Nikdo?“ „Ti by to vyhodili a prostě by mi to zakázali.“ Třída přikyvuje.
Scénka, která mi vrtá hlavou dlouho poté, co jsem se rozloučila a zamířila k domovu. Před pár lety začal můj syn experimentovat s kratomem. Měl také pocit, že se mi nemůže svěřit? Už si vlastně ani nevzpomínám, jak jsem to objevila, nejspíš úplnou náhodou. Nic jsem ale nevyhazovala ani nezakazovala. My jsme měli trávu, které se naši rodiče báli, protože ji neznali. Naše děti mají kratom.
Zpočátku jsem však nebyla tak klidná. Dělala jsem kázání o závislosti, varovala jsem před neznámými účinky a pochybnými prodejci. Na všechno měl můj syn odpověď z internetu. A pak jsem si uvědomila, že mě vlastně baví zjišťovat, jak se věci mají. Že mám vystudovanou chemii a baví mě přírodní vědy – a že jsem kdysi dávno uměla vyhledávat a číst vědecké články. Ponořila jsem se do králičí nory internetu a vyhrabávala všechno o kratomu – vědecké články, zpovědi uživatelů, dotazy z adiktologických poraden, lékařské případové studie a příspěvky na sociálních sítích.
Postupně jsem zjišťovala, s čím mám co do činění, kde leží skutečné riziko a hlavně jak mu předcházet. Pak mi začalo vrtat hlavou, zda by nebylo užitečné nově nabyté vědomosti začít šířit dál. Napsala a vydala jsem knihu o kratomu. Vytvořila pracovní list pro školy, který jsem dostala možnost otestovat na místním gymnáziu. A tak se vlastně dostáváme na začátek tohoto příběhu.
Jenže jedna knížka prakticky nic nezmění. Kolik lidí má čas a chuť číst nějaké knížky o látce, kterou by jejich dítě mohlo třeba někdy užívat. I kdyby se kniha vyprodala, pořád tu budou statisíce rodičů, kteří o kratomu znají jen děsivé titulky novinových článků. A statisíce dětí, které se jim radši ani nesvěří. A tak jsem se rozhodla psát tento blog. Pár minut na jeho přečtení by si někteří rodiče udělat mohli. A já mám aspoň malou naději, že se jednou někdo přihlásí a řekne: „Já bych to řekl rodičům.“
Prameny a další čtení
1. Vrbová, Tereza. Kratom: droga nebo bylinka?
