Článek
První a druhá kniha o brýlatém čaroději, kterému bylo v té době jedenáct/dvanáct let, přišla na český trh - nebo jsme si jí my děti všimli, to už nevím - když mi bylo taky „tak nějak“. Pochopitelně nás tedy neminula - a pohltila. Na každý další díl jsme čekali s napětím - považte, několik měsíců i rok jsme museli čekat na pokračování ságy!
Nástupiště devět a třičtvrtě
Pak jsme stáli fronty před obchodním domem Kotva na koupi a první dvě kapitoly spolkli ještě v metru. Naráželi jsme do lidí s knihou před nosem a bylo nám to jedno. Ve dvě ráno bylo po všem, nás čekalo sdílení dojmů ve škole a další dlouhý čas před námi. Ten jsme trávili odhadováním, jak se série bude vyvíjet. Není divu, že moje pozdní dětství a dospívání už pro mě bude navždy spojeno s kouzelnou sérií a že ze mě bude „věčný fanoušek“. Mimo jiné jsem třeba jako redaktorka časopisu ABC měla tu čest seznámit se s překladatelem Pavlem Medkem (mávám nahoru), udělat s ním rozhovor a zhlédnout jeden z filmů v době, kdy ještě nemohl nikdo jiný (dnes už se to snad říct smí). Pavel Medek mi pak šel i za kmotra mé vlastní knihy. Ale zpět k HP.
Příčná ulice
Ač si dnes s odstupem času myslím o knihách cokoliv, pořád se mi jejich poetika líbí, a pořád si myslím, že, ač „masovka“, postarala se o část krásného dětství mnoha a mnoha dětí. A tak bych trochu řekla, že v tom věčném fandovství nejsem sama.
Je tedy jasné, že jsem knihy dala číst i svým dětem, a s radostí sledovala, že se jim líbily stejně jako kdysi mě. Pak už bylo jasné, že si splníme sen a studia navštívíme. Čekala jsem jen, až i menšímu bude „dost“ na to, aby z návštěvy něco měl - což bylo ve věku zhruba sedmi let, když jsme i s ním zvládli několik úvodních dílů knižně i jako film. Napoprvé to bylo natolik „wow“, že jsem si prostě nemohla pomoci, a navštívila areál ještě jednou, při jiné příležitosti, když jsem cestovala sama. A právě o té druhé návštěvě chci dnes napsat. Ano, nebudu lhát, část kouzla napodruhé pohasne. Už nebudete tolik překvapeni a chybět bude i sdílení. Ale má to zase jiné výhody.
Filmová maketa Bradavic
Tak zaprvé, děti vám ve studiích utečou. Budou hekticky přebíhat od jedné úžasnosti ke druhé, hlasitě výskat, a vy, pokud chcete vidět exponáty tak, jak mají být v řadě, musíte je buď vybavit mobilem, případně číslem na ruku, a sebe stoickým klidem, a nebo budete běhat za nimi jak fretky a půlka věcí vám uteče. B je většinou správně. Když jdete sami, sice asi nebudete z květináčů vytahovat mandragory, ale zato si pořádně všechno prohlédnete, přečtete popisky a oceníte i všechny „backstage“ detaily. Já jsem takhle třeba zjistila, že u venkovních expozic je také krátké představení věnované filmovým zvukům. Pro mě velmi zajímavé a minule jsem asi přehlédla.
Další věc - nebudete muset nic kupovat. Vaše peněženka, která už zaplakala při placení vstupného, to věru ocení. Nebo si naopak něco malého koupíte. Něco tajného a jen pro vás, co si schováte někam hodně hluboko a bude vás to tam hřát, i když je to věkově zcela neadekvátní. Já jsem odolala, ale stejně mě nostalgie dostala ve formě čokoládové zlatonky v závěrečné kavárně.
Za třetí - uvidíte líp draka, co bourá banku. I když vám ten efekt napodruhé už tak úžasný připadat nebude.
Za čtvrté - myslím, že by vás nemusely bolet nožičky. Tak daleko to zase není, i když jsou studia rozsáhlá.
Za páté - vyfotíte si exponáty BEZ dětí:)
Za šesté - nebudete muset stát frontu na razítka do pasu, hledat ty pitomé razítkovače a utlačit si ruku k bolesti, aby obě razítka vypadaly úplně stejně bezchybně.
Za sedmé - když si něco stylového vyberete na závěr v kavárně, budete si to moct taky sníst. Normálně od prvního do posledního sousta. Nepřijde žádný číšník, co by vám jedním kousnutím sežral půl zákusku nebo oblízl třičtvrtě zmrzliny. Fakt.
Zlatonka z čokolády
A pár praktických informací na konec - některé dohledáte, některé bych byla ráda, kdyby mi někdo dopředu řekl. Nezapomeňte si včas koupit vstupenky, je stále hodně dopředu, i měsíce, vyprodáno. Děti do čtyř let jdou zdarma. Nekupujte si žádnou speciální dopravu - do ateliérů dojedete vlakem z nádraží Euston do stanice Watford Junction a tam už jezdí zdarma shuttle bus polepený motivy Harryho Pottera každou chvíli sem a tam. Nebudete tak omezeni časem.
Pokud chcete a je to váš styl, klidně si vezměte si s sebou vlastní jídlo. Restaurace uprostřed je plná, drahá, hodně vás zdrží a má nevalnou, fastfoodovou kvalitu. Máslový ležák klidně vynechte, je nechutně přeslazený. Na jednom místě v expozici můžete bez problémů sníst vlastní svačinu - jsou to stoly na nádraží King´s Cross. Kousek místa zabírají tvořící děti, protože stoly patří k výtvarné dílničce, ale druhá část bývá prázdná a vůči jídlu a pití na tomto místě nikdo nic nenamítá, ani, když koukají přímo na vás, a tak je to asi v pořádku. Pokud chcete utrácet, nechte si to raději na závěr, restaurace/kavárny v předsálí jsou zajímavější a ne tak plné.
No, a co říct na konec? Pokud se vám knihy a filmy kdysi líbily nebo líbí doteď a půl dětství jste tajně doufali, že i vám jednou přijde prapodivný dopis, prostě se seberte a jeďte. S dětmi nebo bez nich. Nebudete litovat.
