Článek
Existuje věta, která se v rodinách předává z generace na generaci s téměř posvátnou úctou:
„Ona to tak nemyslí.“
Říká se dětem, když jim někdo ublíží slovem, dotykem nebo „vtipem“. Říká se dospělým, kteří si dovolí vymezit hranice. Říká se ženám, které cítí, že něco není v pořádku, ale okolí jim vysvětlí, že přehánějí.
A pak je tu druhá věta, neméně oblíbená:
„Musíš mít respekt ke starším.“
Respekt. Jednosměrný. Bez podmínek. Bez ohledu na chování. Bez ohledu na pocity. Bez ohledu na hranice.
Já jsem v takové rodině vyrostla. A vím, co to dělá. A proto jsem se rozhodla, že u nás tohle končí.
„Haha, sranda.“
Nebo taky ne.
Jako malá jsem měla strejdu, který měl pocit, že plácnutí po zadku je vrchol humoru. Smál se. Ostatní se smáli. Nebo dělali, že se smějí. Bylo to přece „jen tak“.
Byly jsme holky. Bylo nám to nepříjemné. Bylo to vidět. Všichni to viděli.
Nikdo nic neřekl.
Nikdo se nás nezastal. Nikdo neřekl: „Hele, tohle jim není příjemné.“
Nikdo se nezeptal: „Je ti to v pohodě?“
Byla to doba, kdy dětské tělo nebylo úplně „jejich“. Kdy se očekávalo, že vydrží. Kdy se nepohodlí zlehčovalo smíchem. Kdy bylo slušné mlčet.
Toho strejdu jsem pět let neviděla. A upřímně – nechybí mi.
Rodina není povinnost. Vztah ano.
Před třemi lety jsem babičku požádala o zdánlivě malou věc.
Aby mi při každé návštěvě nedávala peníze.
Chápala jsem, proč to dělá. Věděla jsem, že to myslí „dobře“. Ale zároveň jsem jí chtěla říct, že mi to není příjemné. Že nechci, aby byl náš kontakt pokaždé podmíněný obálkou s tisícovkou. Že bych byla radši, kdyby ty peníze dala dětem. A že bych byla úplně nejradši, kdyby náš vztah nebyl „odměněn“ finančně vůbec.
Nenechala mě domluvit.
Skočila mi do řeči a řekla něco ve smyslu:
„Ale prosimtě…“
A dala mi tu tisícovku.
Bez ohledu na to, že jsem jí jasně a klidně popsala, jak nepříjemné pocity to ve mně vyvolává.
Vidíme se čtyřikrát do roka. Není to návštěva, na kterou bych se těšila. A přesto od rodiny slyším:
„Měla by ses jí ozvat častěji.“
Měla. Protože je to babička. Protože se to sluší. Protože rodina.
Jenže…
kde v tom všem jsem já?
Ticho není neutralita. Ticho je souhlas.
Jedna z věcí, které si nesu z dětství nejvíc, je pocit, že když se dělo něco nepříjemného, dospělí mlčeli. A to mlčení bolelo víc než samotné chování.
Proto jsem si slíbila jednu zásadní věc:
Nikdy nedopustím, abych viděla nerespektující chování, v tichosti ho odkývala, a pak někde za rohem dětem šeptala: „Já vím, chápu tě.“
Ne.
Já se jich zastanu. Hned. Nahlas. Před kýmkoliv.
Stejně jako bych se zastala partnera. Kamarádky. Kolegyň.
Bez ohledu na příbuzenskost.
„To se přece starším nedělá.“
Před lety začaly „drobnosti“ i od mých rodičů směrem k mým dětem.
Vtípky, které jim byly nepříjemné.
Vyžadování fyzického kontaktu.
Dotyky. Lechtání. Poznámky.
A tak se jednoho dne stalo, že jsem před dětmi řekla:
„Tak vidíš, že jí to není příjemné, tak to prosím nedělej.“
Ticho.
A pak – uražení. Upřímné, hluboké. Jako od malého dítěte.
Protože tohle se přece starším nedělá.
Jenže víte co?
Nerespektující chování se nedělá nikomu.
„To jim nic neřekneš?“
Když pak byly děti odtažité, čekalo se, že je „donutíme“, aby si s babičkou a dědou hrály.
Viděla jsem ten pohled.
Ten známý, vyčítavý pohled: „To jim nic neřekneš?“
A já místo toho řekla:
„Baru, chápu, že se ti teď s dědou nechce hrát. Ale on to tak nemyslel. Tak on se ti hezky omluví, už to neudělá – a ty si s ním zas budeš hrát?“
„Jo, klidně budu,“ řekla.
Všechny oči se otočily na tátu.
Na muže, který se snad nikdy v životě nikomu neuměl omluvit. A že měl za co.
Najednou ale bylo jasné, že tohle dítě to jen tak nepřejde. Protože není vychovávané k poslušnosti. Ale k respektu.
Zašeptal něco ve smyslu:
„No tak promiň.“
Omluva není slabost. Je to most.
Párkrát jsme si to zopakovali.
Ano, slyšeli jsme spoustu poznámek.
Ano, bylo to nepohodlné.
Ano, bolelo to ego.
Ale dnes musím říct jednu důležitou věc:
Vztah mých dětí s dědou je hlubší, než jaký jsem kdy měla já sama.
Protože je postavený na respektu. Ne na strachu. Ne na povinnosti. Ne na tichu.
Respekt ale není jednostranný.
Tohle je pro mě důležité dodat.
Nejde o to, že by děti měly „všechno dovoleno“.
Pokud se chovají nefér, omluvu vyžadujeme i po nich.
Vždy se snažíme pomoct oběma stranám najít cestu, která bude mít dobrý konec.
Ale ne za každou cenu. Ne pokud se jedna strana nerespektuje.
A děláme to stejně i s manželem.
„Držet spolu před dětmi.“
Pamatuju si, jak naši měli pravidlo:
„Před dětmi držíme spolu za jeden provaz.“
Dodnes to nechápu.
Před námi byli nefér.
A večer, za zavřenými dveřmi ložnice, máma tátovi vynadala, že to neměl dělat.
Tak díky, mami.
Za to zastání.
Já to chci jinak.
Klidně ať mě manžel před dětmi sprdne, když budu nefér.
Klidně ať já řeknu nahlas, že se mi něco nelíbí.
Protože fér znamená fér i před svědky.
Vztahy se nedědí. Vztahy se budují.
A tím se vracím k větě, kterou jsem řekla mámě:
„Je jen na vás, jestli si s dětmi vytvoříte vztah. My ho za vás budovat nebudeme.“
Vztahy, které stojí jen na titulu babička, děda, teta, bez respektu a ochoty se podívat na sebe, jsou prázdné. A děti to cítí.
Ano, někdy to bolí.
Ano, někdy to zraní ego.
Ano, někdy to znamená jít proti rodinné tradici.
Ale možná je na čase tradici ticha, omlouvání a přecházení věcí konečně ukončit.
A začít budovat vztahy, které jsou opravdové.
Ne očekávané.
I když to občas sakra bolí.
