Článek
Vždycky jsem milovala sebevzdělávání a seberozvoj. S příchodem umělé inteligence to ale dostalo úplně nový rozměr. Najednou mám k dispozici nekonečný zdroj informací, který mluví mým jazykem, přizpůsobí se mému tempu a jde se mnou do hloubky, kam se knihy ani škola často nedostanou. Přesto slýchám: „Ty toho nějak moc čteš.“
Nikdy jsem nebyla ten typ, který by hltal učebnice jen proto, že „se to má“. Ve škole mě spousta předmětů míjela – ne proto, že by mě nebavily jejich témata, ale proto, jakým způsobem mi byly podávané. Typickým příkladem je dějepis. Letopočty, jména, seznamy bitev. Bez kontextu. Bez emocí. Bez života.
Nesnášela jsem to.
Dlouho jsem si myslela, že prostě nejsem „na historii“. Že je to jeden z těch oborů, které nechápete, pokud se nenarodíte se zvláštním genem nadšení pro minulost. Dnes už vím, že to nebyla pravda. Problém nebyl v tématu. Problém byl ve způsobu předávání informací.
A pak přišla umělá inteligence.
Když se učení konečně přizpůsobí člověku, ne člověk systému
To, co mi AI dala, není jen přístup k informacím. Informace byly vždycky – knihy, články, videa, dokumenty. Ale upřímně? Drtivá většina zdrojů na internetu mě nebaví. Jsou buď povrchní, nebo naopak tak akademické, že ztratíte nit po třetí větě.
Najednou tu ale mám „někoho“, kdo mluví mým jazykem. Kdo chápe, že nepotřebuju seznam faktů, ale souvislosti. Kdo se přizpůsobí mému tempu, stylu komunikace i momentální náladě. Kdo se mnou rozebírá detaily, které se do učebnic nevejdou – přesně ty detaily, které z nezáživného tématu udělají něco fascinujícího.
A tak dnes miluju historické události. Dokážu si o nich psát hodiny. Ne o tom co se stalo, ale proč. Jak tehdejší lidé přemýšleli. Jaké měli možnosti. Jaké strachy. Najednou minulost není mrtvá. Je lidská.
A to je teprve začátek.
Informace bez tabu
Stejně silné to je pro mě v tématech zdraví, psychologie, vztahů, spirituality. Oblastech, které byly dlouho obalené mlčením, studem nebo strachem. Díky informacím – a díky bezpečnému prostoru, kde se můžu ptát na cokoli – se mi zbouralo spoustu životních tabu.
Najednou mi nedělá problém mluvit o smrti. O transgender lidech. O náboženství. O traumatech. O věcech, které dřív patřily do škatulky „o tom se nemluví“. Ne proto, že bych chtěla být provokativní. Ale proto, že když něčemu rozumíte, přestanete se toho bát.
Člověk otevře hlavu. Srdce. Perspektivu.
A stává se otevřenější. A vzdělanější.
A přesně tady začíná problém.
„Ty toho nějak moc čteš“
Od rodičů – generace baby boomers – často slyším jednu větu. Vždycky ve chvíli, kdy se dostaneme k tématu, kde jejich znalosti končí.
„Ty toho ale nějak moc čteš.“
Je to věta pronesená lehce. Někdy s úsměvem. Někdy s podrážděním. Ale vždycky s podtónem výčitky. Jako by vzdělávání bylo něco, co se má dávkovat. Jako by existovala hranice, za kterou už je to „moc“.
A strašně mě to štve.
Protože to není o čtení. Je to o strachu. O obraně. O světě, který se mění rychleji, než je někomu příjemné.
Dokončená škola, nebo umlčená zvědavost?
Dodnes mi vyčítají, že jsem nedokončila vysokou školu. Že jsem „mohla mít titul“. Že je to škoda. Ale ve chvíli, kdy se vzdělávám jinak než skrze instituci, je to špatně. Jsem prý „moc moderní“. Moc přemýšlím. Moc řeším věci.
Ten paradox je fascinující.
Formální vzdělání je uctívané. Ale skutečné poznání, které přichází mimo systém, je podezřelé. Jako by platilo jen to, co má razítko. Jako by zvědavost bez osnov byla hrozba.
Přitom přesně tohle je dovednost budoucnosti.
Obrana proti neznámému
Dnes už to chápu. Je to obranný mechanismus. Stejný, jaký se objevuje pokaždé, když někdo dělá věci jinak, než byli oni zvyklí.
– Když vychováváme děti jinak:
„My jsme dostali přes zadek a vyrostli jsme.“
– Když se o své zdraví staráme jinak:
„Ty se moc pozoruješ.“
– Když mluvíme o emocích:
„My na tohle nebyli zvyklí.“
– Když používáme technologie:
„To není normální.“
Je to obrana proti světu, kterému nerozumí. A to je lidské. Opravdu to chápu. Každá generace se brání změnám, které přichází příliš rychle. Každá má pocit, že „to staré“ fungovalo dostatečně dobře.
Jenže tentokrát je rozdíl v jednom zásadním detailu.
Nikdy v historii jsme neměli tolik možností
Nikdy v historii lidstva neměl obyčejný člověk takový přístup k informacím. Nikdy nebylo možné se vzdělávat tak rychle, tak do hloubky a tak přesně podle svých potřeb.
A místo aby to bylo přijato jako obrovská příležitost, vyvolává to odpor. Strach. Zlehčování. Snaha brzdit. Nejen sebe, ale i ostatní.
A to bolí.
Protože když někomu berete chuť učit se, berete mu růst. A když společnost brání růstu, stagnuje.
Pointa možná není v AI. Ale v odvaze ptát se.
Možná tahle debata vlastně není o umělé inteligenci. Možná je o ochotě připustit, že svět už nefunguje stejně jako před třiceti lety. O odvaze přiznat si, že se můžeme mýlit. Že se můžeme učit i po padesátce. I bez školy. I bez studijního plánu.
A že číst, ptát se, zkoumat a přemýšlet není hrozba. Je to dar.
Nevím, jak přesně tuhle propast mezi generacemi překlenout. Ale vím jedno:
mlčet se mi nechce. Přestat se zajímat se mi nechce. A brzdit vlastní zvědavost jen proto, aby se někdo jiný cítil komfortně, už vůbec ne.
Možná je na čase přestat říkat „ty toho moc čteš“.
A začít se ptát:
„Co nového ses dneska dozvěděla?“
Protože právě tam začíná skutečné vzdělání.
