Článek
Vyrůstala jsem v rodině, kde občas přiletěl pohlavek nebo plácnutí na zadek. Nebylo to nic, co by nás „zničilo“, bralo se to jako běžná součást výchovy. Když jsem se stala rodičem, měla jsem v sobě zaryté přesvědčení, že musím být důsledná, pevná, neústupná. Že když povolím, dítě si „zasedne na mou slabost“ a v budoucnu z něj vyroste někdo nezvládnutelný. Tohle přesvědčení bylo silné, zakořeněné hluboko uvnitř. A vedlo k tomu, že jsem byla přísná. A ano – občas přišlo i to plácnutí.
Dnes, když se dívám zpět, přeji si, abych tehdy byla tam, kde jsem teď. Abych byla otevřenější, chápavější. Vždyť respektující výchova není jen o tom, že se dítě nikdy fyzicky nepostihne. Respektující výchova je o tom, jaký přístup máme ke svým dětem, k jejich pocitům, k jejich prožívání. A také k sobě.
U prvního dítěte jsem to nechápala. Myslela jsem si, že když jednou ustoupím, ztratím autoritu. Že musím být neomylná, pevná jako skála. Ale teď vím, že respektující rodič není ten, kdo nikdy neudělá chybu. Respektující rodič je ten, kdo má odvahu přiznat ji, poučit se z ní, pracovat na sobě a být lepší.
S druhým dítětem už to bylo jiné. Možná i on někdy dostal plácnutí. Ale já jsem v tu chvíli byla jiná. Ne proto, že bych se už nemýlila, ale proto, že jsem si uvědomovala své jednání. Omluvila jsem se. Přemýšlela jsem nad tím. Pracovala na tom, abych se zlepšila. Respektující výchova není součet „pohlavků versus žádné pohlavky“. Je to přístup. Cesta. Ochota přehodnocovat, zlepšovat se, reflektovat.
Dnes, když mluvím s terapeutkou, přiznávám, že mě mrzí některé věci. Že bych je dnes dělala jinak. Ale nemá smysl se trestat za minulost – mohu se z ní jen poučit. A chci říct něco všem rodičům, kteří možná cítí podobnou tíhu: nenechme se svázat představou, že respektující rodič je ten, kdo nikdy neselže. Rodičovství není dokonalost. Je to cesta.
A nakonec si uvědomuji ještě jednu věc: své rodiče zpětně nevnímám jako nerespektující proto, že mi občas dali na zadek. Ale proto, že o výchově přemýšlejí stylem „ale my jsme taky dostali a taky žijeme“. Právě tento postoj, neochota reflektovat své činy a zamyslet se nad nimi, je tím skutečným rozdílem. Neházejme rodiče, co jim to občas nevyjde, za nerespektující. Není to o počtu chyb. Je to o tom, jak k nim přistupujeme. Jak pracujeme na sobě. Jak se měníme. Protože opravdová respektující výchova nezačíná u dokonalosti, ale u pokory – k dětem i k sobě samým.
