Článek
Nikdy jsem neměla psa. A nikdy jsem nechápala, proč si někteří majitelé po svých chlupatých parťácích neuklízejí. Vždyť je to tak jednoduché – vezmeš pytlík, sebereš, vyhodíš. Co je na tom sakra těžkého?!
Pak jsme si pořídili Alfréda. Malého, rozkošného, chlupatého kluka, co nás měl zasvětit do psího života. A já dostala svou první tvrdou lekci.
První nehoda
Jdeme ven. Je 11 večer, tma jak v pytli. Alfréd spáchá svůj první velký čin na veřejnosti. Sahám do kapsy pro pytlík, ale než si všechno připravím… nemám absolutně tušení, kde to je. Hledat naslepo se mi moc nechce – přeci jen se mi nezdá jako dobrý nápad se v tom omylem projet rukou. Pět minut obcházím trávník a snažím se to lokalizovat, ale nevidím si ani na špičky bot, natož najít v trávníku „tohle“. Nakonec to vzdávám a doufám, že se nestanu objektem něčího ranního sprostého monologu.
Podruhé už budu připravená!
Tentokrát se nenechám zaskočit. Pytlík mám na ruce už od dveří, světlo v mobilu zapnuté. Jdeme. Alfréd zapluje pod keř, vykoná své dílo a já se tam s odhodláním natáhnu… KŘUP. Moje bunda. Moje drahá, oblíbená bunda. Trhlina jak Brno. Nakonec si to tak nějak ospravedlním tím, že keřová zóna je aspoň trošku přírodní recyklační stanice a že snad pod keř zaplavený odpadky nikdo nepoleze.
Třetí pokus a křest lesem
Říkám si, že v přírodě to půjde líp. Tak jdeme kousek do lesa. Alfréd si to zamíří do husté vrstvy listí pár metrů od cesty a tam si spokojeně… no, však víme. Tam už to nechávám zcela bez výčitek.
Od té doby už vím, že to občas není tak jednoduché, jak se zdá. ALE! To neznamená, že je to omluva pro lajdáctví. Když vidím hromádku na chodníku, pořád mi to vadí. Pořád si myslím, že po svém psovi si každý musí uklidit. Ale taky už vím, že občas se prostě něco zvrtne. A že dokud se snažím dělat maximum, můžu mít čisté svědomí. (Na rozdíl od bot.)
