Článek
Deset let podnikám, vybudovala jsem značku od nuly, naučila se marketing, weby, finance i strategii. Bez „papíru“. Když jsem se letos přihlásila na vysokou školu – ne kvůli titulu, ale kvůli zvědavosti – zjistila jsem, že pro spoustu lidí se najednou nic jiného nepočítá. Jako by se zastavil čas. Proč má u nás titul pořád větší hodnotu než skutečné znalosti?
Pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem začínala podnikat. Neměla jsem kontakty. Neměla jsem kapitál. Neměla jsem plán B. Měla jsem jen pocit, že to nějak musím zkusit, protože jinak se budu celý život ptát „co kdyby“. Bylo to před deseti lety. A kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu řešit dilema, jestli má vysoká škola v mém životě vůbec smysl, asi bych se smála.
Protože realita byla úplně jinde.
Deset let praxe místo jednoho titulu
Začátky byly tvrdé. Práce sedm dní v týdnu. Klidně patnáct hodin denně. Bez dovolené. Bez jistot. Bez návodu. Ve dne práce, v noci učení. A mezi tím dvě malé děti a domácnost. Googlení, kurzy, videa, knihy, metodou pokus–omyl. Zjišťování, proč něco nefunguje a jak to udělat lépe. Opakovaně.
Postupně jsem si vybudovala značku od nuly. Naučila jsem se marketing – ne z prezentací, ale z toho, že když udělám špatnou kampaň, poznám to okamžitě na číslech. Sama jsem si postavila web. Od struktury přes grafiku až po SEO. Spravuju si sociální sítě. Dělám si finance i účetnictví. Rozumím procesům, datům, strategii.
A popravdě? Jsem na sebe pyšná.
Ne proto, že bych byla výjimečná. Ale proto, že vím, kolik práce, energie a disciplíny za tím je. A taky proto, že dnes rozumím věcem, o kterých jsem před několika lety neměla ani ponětí. Nemám na ně „papír“. Ale troufám si říct, že v řadě oblastí mám víc znalostí než lidé, kteří je vystudovali.
A tady začíná střet s realitou.
Dokud to vydělávalo, bylo to v pořádku
Když jsem se o svém podnikání bavila s rodiči a příbuznými o generaci (a víc) výš, zajímaly je vlastně jen dvě věci:
– Jestli mě to uživí.
– Jestli mám „normální práci“.
Když slyšeli, že ano, bylo to super. „Aspoň děláš něco svého.“ „Je fajn, že ses takhle zařídila.“ Nikdo neřešil vzdělání. Nikdo neřešil titul. Nikdo se neptal, kde jsem se to všechno naučila. Nikdo neocenil moje znalosti a sebevzdělání - jen výdělek.
Fungovalo to. Takže to bylo v pořádku.
A pak přišla vysoká škola
Letos jsem se přihlásila na vysokou školu. Dobrovolně. Ne proto, že bych titul potřebovala k práci. Ne proto, že by mi otevíral dveře. Ale proto, že se mi trochu uvolnil čas a říkala jsem si, že si rozšířím obzory v oboru, který mě baví, i když se mu profesně věnovat nechci.
Brala jsem to jako jednu z forem sebevzdělávání. Nic víc. Nic míň.
A v tu chvíli se v rodině zastavil čas.
Najednou se mnou nikdo neřeší nic jiného než:
„Jak ti jde vejška?“
„To je skvělý, že studuješ.“
„Konečně vysoká škola!“
Najednou jako by to, co jsem budovala deset let, ustoupilo do pozadí. Jako by se teprve teď něco „potvrdilo“. Jako by až teď měl můj život správný směr.
A to mě upřímně zarazilo.
Když řeknete, že možná pokračovat nebudete
Když jsem pak mezi řečí zmínila, že příští rok možná pokračovat nebudu – protože jsem si odnesla to, co jsem potřebovala, a protože vysoká škola není zrovna levný koníček (cca 70 tisíc ročně) – přišla vlna nepochopení.
„To by byla škoda.“
„Vždyť jsi na to chytrá.“
„Když už jsi začala.“
„Ten titul se ti bude hodit.“
„Proč bys toho nechávala?“
Otázky. Přemlouvání. Argumenty. Emoce.
A nikdo nebyl schopen pochopit jednu zásadní věc:
že titul je v mém životě opravdu nepodstatný.
Že vysoká škola je něco, co mi v této fázi bere čas od mého skutečného vzdělávání. Od věcí, které mají přímý dopad na mou práci, mé podnikání, mou hodnotu.
Vysoká škola ≠ vzdělání
Tady narážíme na klíčový problém. U nás pořád automaticky zaměňujeme vysokou školu za vzdělání. Jako by to byla totéž. Jako by bez VŠ nebylo možné být vzdělaný. A jako by titul byl důkazem schopností.
Jenže není.
Vysoká škola je jen jedna z forem sebevzdělávání. Jedna z možností. Ne univerzální měřítko inteligence, píle nebo hodnoty člověka.
Ano, existují obory, kde je VŠ naprostý must have. Lékaři. Zdravotnictví. Některé technické a vědecké obory. Tam před vysokou školou smekám. A hluboce obdivuju každého, kdo tím projde.
Ale buďme upřímní – těch oborů je opravdu jen pár.
Ve valné většině oblastí jsou informace z přednášek něco, co se dá nabít úplně jinou formou. Často rychleji, praktičtěji a efektivněji. Praxí. Kurzy. Mentory. Projekty. Chybami.
Titul jako společenská jistota
Proč má tedy titul stále takovou váhu? Protože je jednoduchý. Je to zkratka. Je to něco, čeho se můžeme chytit. Něco, čemu rozumí starší generace. Něco, co dává pocit jistoty.
„Má titul = je chytrý.“
„Nemá titul = škoda, mohl něco dokázat.“
Jenže svět se změnil. Rychleji, než si to spousta lidí stihla uvědomit.
Dnes nejsou znalosti nedostatkové zboží. Naopak. Jsou všude. Dostupné. Často zdarma. Rozdíl je v tom, kdo je dokáže skutečně použít.
A to vám žádný diplom nezaručí.
Vzdělaný není ten s titulem, ale ten, kdo se učí
Myslím si, že jsem vzdělaný a schopný člověk. Ne proto, že by mi to někdo oficiálně potvrdil. Ale proto, že se učím celý život. Protože musím. Protože chci. Protože bez toho bych dnes nebyla tam, kde jsem.
Jen jsem ty znalosti nenabyla na vysoké škole.
A čím déle podnikám, tím víc si uvědomuju jednu věc: že nejcennější lidé nejsou ti s nejdelším seznamem titulů, ale ti, kteří umí přemýšlet, adaptovat se a řešit problémy.
Změňme otázky, které pokládáme
Možná je čas přestat se ptát vysokoškoláků, jaký titul si odnesou. A začít se ptát, co jim ta škola skutečně dává.
A možná je čas přestat se ptát schopných lidí, co studovali. A začít se ptát, kde berou své znalosti.
Protože odpovědi by nás možná překvapily.
Vysoká škola není špatně. Ale není všelék. A rozhodně by neměla být modlou. Vzdělání není o papíru. Je o přístupu. O zvídavosti. O ochotě makat a učit se i bez toho, že vám někdo na konci dá razítko.
A přesně to bychom měli začít oceňovat.
