Článek
Kdyby mi někdo v osmnácti řekl, že vysokou školu nikdy nedokončím, považovala bych ho za blázna. Byla jsem premiantka, na gymnáziu jsem se nemusela učit, maturitu jsem zvládla za pár hodin příprav. Bez problémů jsem se dostala na práva, na horní hranici percentilu. Celé okolí nadšené. Já? Tak trochu v mlze. Protože jsem nikdy nezpochybňovala, že na vysokou jdu, a hlavně – že na ni patřím.
Pak ale přišel jiný svět. Najednou jsem nerozuměla, proč tam nejsem schopná fungovat. Prokrastinace, vnitřní neklid, obrovská nechuť k předmětům, které jsem si měla osvojit. Na druhé straně předměty, které mě pohltily natolik, že jsem v nich úplně zapomínala na čas. Nešlo to nijak vybalancovat. Ten systém mi najednou dával nulový smysl. A pak přišlo uvědomění: Já vlastně nikdy práva studovat nechtěla. Šla jsem tam jen proto, že to byl „prémiový obor“, který si lidé s mými výsledky přece „vybrat musí“.
Přišla změna. Ekonomka. Matematiku jsem milovala, vždycky mi šla. Cítila jsem se tam líp. Ale pak se znovu opakoval stejný scénář. Předměty, které mě fascinovaly – a pak ty, které jsem nebyla schopná vnímat. Psychologie pro ekonomy? Nulová praxe? Učitelé, kterým bylo jedno, jestli v místnosti vůbec sedím? Můj mozek protestoval, tělo nezvládalo informace přijímat. Připadala jsem si neschopně. Nakonec jsem školu ukončila a šla pracovat.
Paradox? Během jediného roku jsem se v práci přirozeně posunula na manažerskou pozici. Najednou jsem dělala přesně to, kvůli čemu jsem původně chtěla ekonomii studovat. Ale hlavou mi to pořád vrtalo. Lidi kolem mě – a nemyslím to nijak nadřazeně – kteří byli méně schopní a inteligentní, bez problémů dodělávali inženýra. Já nevydržela dva roky.
Odpověď mi přišla až po třicítce. Po dvou dětech. Po rozjetí vlastního podnikání. Až když jsem začala chodit na terapie a tohle bylo jedno z mých velkých témat.
Najednou mi to došlo. Jakmile jsem začala podnikat, byla jsem schopná naučit se naprosto cokoli. Marketing, webdesign, účetnictví, grafiku, legislativu. Pak jsem jednou šla na grafický kurz. První den jsem jela jak myš. Automaticky jsem nasávala každé slovo, učila se i to, co lektor neříkal. Druhý den přišla témata, která jsem ke své práci nepotřebovala. A co se stalo? Nebyla jsem schopná se soustředit. Poslouchat. Šest hodin jsem strávila na Facebooku a dělala úplně jiné věci.
Vítejte v hlavě vysoce citlivých lidí.
Mozek jede na tisíc procent ve věcech, které mají smysl. Ale nedokáže se učit nic, co smysl postrádá.
A já jsem to konečně pochopila. Smířila jsem se s tím a začala to využívat ve svůj prospěch. Pořád mě občas hryže myšlenka na to, že „nemám titul“, ale nakonec? To je úplně jedno. Věci, které mají smysl, se dokážu naučit rychleji než kdejaký doktor věd. A hlavně – na rozdíl od něj se dokážu rozhodnout, co je pro mě podstatné.
A tohle je moje superschopnost.
