Článek
Když zjistíš, že nemáš se svými rodiči opravdový vztah
Nikdy bych si nemyslela, že se mě tahle myšlenka vůbec dotkne. Ale jednoho dne mi hlavou proběhlo něco, co mě úplně ochromilo: Mám své rodiče vlastně ráda? Nebo jsme jen součástí rodinného systému, který udržujeme spíš ze zvyku a praktických důvodů?
Nebyl to náhlý zlom. Spíš postupné odkrývání vrstev, které ve mně byly od dětství. Vždycky jsme fungovali dobře – prakticky. Když bylo potřeba pomoct, naši tu byli. Když jsme něco potřebovali zařídit, nebyl problém. Ale nikdy jsme spolu neměli opravdový vztah. Takový ten, kdy se na někoho těšíš, kdy si s ním opravdu rozumíš, kdy víš, že tě vidí a chápe.
Dlouho jsem si říkala, že „rodiče jsou prostě takoví“. Že generace před námi neměla nástroje, jak pracovat s emocemi, že nemůžu čekat, že budou jako rodiče z amerických filmů, co ti říkají, jak tě milují, vedou hluboké rozhovory a při každé návštěvě tě obejmou. Jenže pak přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že už se mi nechce hledat omluvy.
Nechce se mi dělat, že je všechno v pořádku jen proto, že „by to tak mělo být“. Už nechci přehlížet, že pokaždé, když se vidíme, je to tak nějak… ploché. Že mi vadí, jak málo jsme si kdy byli blízcí. Že když si voláme, je to spíš povinnost než radost. Že když mě obejmou, necítím nic.
A tohle přiznání bylo obrovská úleva – ale zároveň obrovský šok. Protože co teď s tím? Jak se žije s vědomím, že vztah, který jsi považovala za pevný, je vlastně jen udržovaná konstrukce?
Jde s tím něco dělat?
Nejdřív mě napadlo, že si všechno musíme vyříkat. Že musím rodičům říct, co mi chybělo, co mě bolelo, co bych potřebovala jinak. Ale pak mi došlo, že to nedává smysl. Nezmění je to. Nepřijde žádná velká omluva, žádné „to jsme si neuvědomili, promiň“.
A tak jsem to pustila. Ne ve smyslu „odpustit a zapomenout“, ale ve smyslu „nečekat, že se to nějak napraví“. Přestala jsem se snažit z toho vztahu něco vydolovat, přestala jsem do něj vkládat naděje a přestala jsem si ho i trochu idealizovat.
Začala jsem ho brát tak, jak je. Prakticky. Bez velkých očekávání, ale taky bez toho, že bych v sobě potlačovala pocity, které mám. Ano, jsou skvělí prarodiče, ano, pomáhají nám v praktických věcech, ale hlubší propojení mezi námi prostě není. A já už se do něj nechci nutit jen proto, že „bych měla“.
Co když se ptají?
Možná se jednou budou ptát, co se změnilo. Možná jim dojde, že už nejsem tak vstřícná, že už si nevoláme tolik jako dřív. Možná se mě budou chtít zeptat, proč se odtahuju.
A já nevím, co jim odpovím.
Možná řeknu, že si teď v tom potřebuju najít svoje. Možná řeknu, že náš vztah je fajn tak, jak je, ale už od něj nečekám víc.
A možná se nikdy nezeptají.
A i to je odpověď sama o sobě.
