Článek
S docela malou nadsázkou by se dal ozbrojený střet, který vstoupil do historie jako Sedmiletá válka, nazvat prvním světovým konfliktem v dějinách. Nějakým způsobem do něj totiž byly zapojeny takřka všechny tehdejší velmoci a nebojovalo se pouze na evropském kontinentě, třebaže právě zde logicky operovaly největší armády a konaly se důležité bitvy, ale i v Severní Americe a v Asii, kde se střetli zejména Angličani s Francouzi a jejich místní spojenci.
Kořeny války
Abychom pochopili příčiny vleklého konfliktu, a tedy i dlouhého obléhání moravské metropole, musíme se vrátit o osmnáct let zpátky, do roku 1740, kdy, poprvé a naposled, stanula v čele Habsburského soustátí, zahrnujícího Rakousko, České země a Uhry, včetně dnešního Chorvatska a části Rumunska, žena, a sice nejstarší dcera císaře Karla VI. Marie Terezie. Ačkoliv vládnoucí královny nebyly ani v tehdejším světě zas až takový unikát, jak se někdy uvádí, ve středoevropském prostoru, a v rámci vymírající Habsburské dynastie, se jednalo o bezprecedentní událost. Karel VI. vynaložil v posledních letech života, když už mu bylo celkem jasné, že mužského dědice se nedočká, nemalé úsilí k tomu, aby upevnil nástupnictví své dcery, jak v právním řádu monarchie a zvyklostech panovnického domu, tak v kontextu zahraniční politiky. Jeho snaha byla korunována zdánlivým úspěchem v podobě uznání tzv. pragmatické sankce velkou většinou sousedů jeho říše i evropských velmocí. Sotva však poslední Habsburk zemřel, mnozí z vládců kteří ještě nedávno vděčně přijímali jeho ústupky výměnou za uznání Pragmatické sankce, začali přemýšlet, jak z nezvyklé situace vytěžit co nejvíc pro sebe a své státy.
Dědictví o které se musí bojovat
Jako první zareagovalo Prusko. Tento rychle rostoucí stát na pomezí Německa (Braniborsko) a Polska disponoval jednou z nejmodernějších armád své doby a zdejší král Fridrich II., obdařen nesporným taktickým nadáním, čekal jen na vhodný okamžik, aby skrze sílu zbraní rozšířil nevelké území své říše. Příležitost se naskytla právě při nástupu nezkušené panovnice na trůn. Fridrich se, jakoby náhodou, vytasil se smlouvou mezi Braniborskem a slezskou větví polských Piastovců, dle které měla jistá slezská knížectví přejít pod jeho vládu. Fakt, že jeho předci se již dříve tohoto nároku za finanční obnos zřekli, a celé Slezsko tak bylo už téměř 100 let pevně integrováno v Habsburské monarchii, kam konec konců přibylo společně s zeměmi koruny České již v roce 1526, ho zjevně netížil. Pruská armáda nečekala ani na postoj Vídně k těmto nárokům a 16. prosince vpadl do chabě bráněného Slezska, které skoro celé za několik týdnů obsadila. Po neúspěšném protiútoku rakouských vojsk, který skončil bitvou u Mollwitz, Marie Terezie neměla jinou možnost než postoupit Fridrichovi nárokovanou část Slezska a uzavřít příměří. Boj o osud Podunajské monarchie však teprve začínal.
Proti Rakousku se totiž poskládala široká koalice zahrnující Bavorsko, Francii, původně rakouského spojence Sasko a, na italském bojišti, také Španělsko. Tyto země si chtěly spolu s Pruskem ukousnout z pomyslného koláče rakouských zemí, zatímco spojenci mladé vládkyně, tedy Anglie, Rusko a některé menší německé státy, s pomocí příliš nepospíchali. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht, mimochodem manžel Marie Amálie, dcery Josefa I., staršího bratra Karla VI., a tedy i nositel jistých dědických nároků, vytáhl v září 1741, s podporou francouzské armády, do Čech a na začátku prosince téhož roku byl v obsazené Praze korunován českým králem a sahal po císařské koruně, která už po několik generací neopustila habsburský rod.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že Habsburská monarchie je u konce svých sil, Marie Terezie se nevzdávala. Odjela do Uher, kde se nechala na tradičním korunovačním pahorku korunovat Svatoštěpánskou korunou, a po příslibu mnohých ústupků ji Maďaři věnovali plnou podporu a sebrali vojsko, které mělo umírající soustátí zachránit. Částečně i díky neshodám v protirakouské koalici byl rakouský protiútok začátkem roku 1742 velmi úspěšný. Díky dočasnému příměří s Pruskem mohly být všechny síly nasazeny proti Bavorsku, jehož metropole Mnichov kapitulovala 12. února, načež se obrátily a začaly nepřítele vytlačovat z Čech. Když tento vývoj událostí zpozoroval pruský král, pochopil, že vítězné Rakousko dnes rovná se ztráta Slezska zítra, a navzdory stále platnému příměří vpadl na Moravu. Zde obsadila pruská vojska špatně opevněnou Olomouc a koncem jara zahájil Fridrich II. tažení do Čech. U Chotusic zde narazil na armádu „protekčního prince“ Karla Lotrinského, který i zde dostál své, třebaže podle některých historiků ne zcela zasloužené, pověsti mizerného vojevůdce a byl poražen na hlavu. Po této porážce byla Marie Terezie nucena zasednout opět k jednacímu stolu a Berlínská smlouva zdánlivě neporazitelnému Fridrichovi přiznala nejen téměř celé Slezsko, ale i Kladsko, které bylo součástí Českého státu po většinu jeho existence. Boje pak pokračovaly ještě pár let, přičemž Rakušané vítězili na poli diplomacie, zatímco Prusové, kteří se v roce 1744 opět zapojili do bojů na tom válečném. Po několika porážkách a kapitulaci Saska, které mezitím přešlo znovu na rakouskou stranu, byly boje na sklonku roku 1745, definitivně ukončeny Drážďanským mírem. Marie Terezie si svůj trůn udržela a vydobyla si respekt ostatních států, ale ztráta bohatého Slezska ji nikdy nepřestala hryzat.
Monarchie vrací úder
Čas na odvetu dozrál o 11 let později. Diplomatická jednání předchozí dekády bývají, nikoliv bezdůvodně, označována jako „zvrat aliancí“. Vynikající diplomat a kancléř Marie Terezie Václav Antonín Kounic dokázal ukončit tradiční nepřátelství s Francií a získat tamního krále Ludvíka XV. jako spojence proti Prusku, které se naopak spojilo s Velkou Británií, odvěkým rivalem Francie. Když napětí mezi anglickými a francouzskými kolonisty v Americe přerostlo v otevřenou válku, bylo Fridrichovi II. jasné, že už ho dělí jen krůček od okamžiku, kdy bude jeho země napadena vojsky rakouské panovnice, která nadto mohla, kromě Francouzů, spoléhat na podporu Ruska a Saska, zatímco Prusko bylo na kontinentu osamoceno. Fridrich nebyl z těch, kteří čekají na útok s rukama v klíně, a tak pruská armáda 29. srpna 1756 vtrhla do Saska. Rakušané nemínili nechat spojence na holičkách a v severních Čechách se shromáždila jejich armáda v počtu 33 000 mužů, asi poloviční, než jakou disponovali jejich protivníci, Fridrich však musel své síly rozdělit. 1. října došlo k bitvě u Lovosic. Střet se zpočátku vyvíjel v neprospěch Prusů, jejichž panovník dokonce pod dojmem jisté porážky opustil bojiště, leč jeho zkušeným velitelům se podařilo zatlačit Rakušany pod velením maršála Browna zpět a bitva tak skončila nerozhodně.
V dubnu následujícího roku zahájil pruský král válečné operace pochodem svých vojsk ku Praze. Zde, v bitvě U Štěrbohol, rozprášil za velkých ztrát na obou stranách ustupující Rakušany a začal hlavní město království Českého obléhat. Proti němu se vypravila poslední bojeschopná rakouská armáda v širokém okolí vedená polním maršálem Leopoldem Daunem. Fridrich nečekal až dorazí k jeho ležení, a tak došlo 18. června k bitvě U Kolína. Ačkoliv početní převaha se nacházela na straně Rakušanů, očekával další vítězství, to se však nekonalo. Po počátečním pruském postupu se naplno projevila početní převaha jejich nepřátel a Daun, ačkoliv často vysmívaný kvůli svému opatrnému stylu vedení války, v pravý čas zahájil protiútok a rozbil tak pruské linie. Fridrich, který přišel o téměř polovinu svých vojáků zrušil obležení Prahy a ustoupil z Čech. Rakušané, nyní opět pod velením Karla Lotrinského se pokusili využít své převahy a koncem listopadu se velká část Slezska nacházela v jejich rukou. Fridrich II. se ale rozhodl dokázat oprávněnost přízviska Veliký a po porážce Francouzů u Rossbachu a úspěšném zpomalení postupu Rusů rozdrtil Karla Lotrinského u Leuthenu a vyhnal jeho síly ze Slezska.
Bylo však jasné, že v následujícím roce musí, dříve či později, spojenému tlaku tří velmocí podlehnout, pokud by tedy nějaký geniální plán nezvrátil poměr sil prudce na stranu Prusů. A tento plán ve svém podání začal Fridrich počátkem roku 1758 uskutečňovat. Jeho záměr byl prostý: dobýt moravskou metropoli Olomouc, druhou armádou zabezpečit situaci v Čechách a následně táhnout do srdce monarchie, do Vídně. Tento plán se zpočátku dařil, slezská pevnost Svídnice padla a na přelomu dubna a května pruská vojska úspěšně zaskočila Dauna, který mezitím na pozici vrchního velitele opětovně vystřídal, tentokrát už definitivně do Vídně „uklizeného“ prince Lotrinského (neplést prosím s vynikajícím vojevůdcem Evženem Savojským, bojujícím o století dříve). V půlce května už stál pruský sbor pod hradbami Olomouce. Ale jaké to bylo opevnění! Ačkoliv nějaké zprávy se do Pruska donesly, tak ti, kteří byli svědky snadného obsazení v předchozí válce, se jistě cítili nemile zaskočeni.
Olomouc v obležení
Po válce o dědictví rakouské bylo Marii Terezii jasné, že se ztrátou slezských pevnostních měst, jako byla Vratislav a Svídnice se nepřátelům otevřela poměrně snadná cesta k hlavnímu městu monarchie. Čím přehradit tuto trasu? S Brnem, které tuto úlohu proti roztažené švédské armádě s nemocným velitelem Torstensonem sehrálo za Třicetileté války příliš počítat nelze, a tak volba padla na královské hlavní město Olomouc. Starší hradby byly strženy, aby uvolnili místo moderní bastionové fortifikaci s věncem předsunutých pevnůstek podle návrhu inženýra Petra de Rochepine. A nyní byli, jak velitel pevnosti baron Marschall, tak stateční olomoučtí měšťané, odhodláni čerstvě dokončené opevnění uhájit.
Maršál Keith, velitel pruského obléhacího sboru se hned na úvod dopustil fatální chyby, když první linii zákopů začal hloubit ve značné vzdálenosti od města, takže k samotným zdem pevnosti zbývalo urazit dlouhou cestu provázenou střelbou obránců. Do tábora obléhatelů mezitím dorazil i Fridrich s jádrem pruských sil a se stavem svých jednotek na místě byl prý velmi nespokojen. Na klidu mu rozhodně nepřidávala také blížící se Daunova armáda. Přes všechny problémy nicméně obléhání pokračovalo a pruské zákopy se neúnavně plazily k olomouckým hradbám. Koncem května se však obléhatelům začalo nedostávat potravin, přepady husarů a pandurů, stejně jako statečné výpady samotných obránců Olomouce, jako třeba ten v noci z 12. na 13. června, kdy se podařilo vyřadit z boje celou baterii, si vybíraly svou daň. Řešením tohoto problému měl být mohutný zásobovací konvoj čítající na 4000 vozů naložených vším, od dobytka po peníze pro vojsko a chráněný asi 10000 muži. Když projížděl kolem vsi Guntramovice nedaleko Moravského Berouna, nikdo netušil, že v blízkém lese se skrývá rakouský sbor se schopným a ambiciózním generálem jménem Ernst Gideon von Laudon v čele. První přepad 28. června ještě Prusové přečkali bez vážnějších ztrát, ale o dva dny později u Domašova byla obrana pruského maršála Zetheina proražena a ke králi Fridrichovi se dostal pouze zlomek nákladu.
Závěrem
Důsledky byly dalekosáhlé. Prusové byli nuceni opět ustoupit a zle bombardovaná Olomouc mohla slavit vítězství. Obléhání dodnes připomínají pozlacené dělové koule ve fasádách Olomouckých domů a jedna je i součástí památky UNESCO - sloupu Nejsvětější Trojice, na jehož ostřelování si údajně olomoučané stěžovali přímo Fridrichovi. Ten nakonec, i díky změně na carském trůně v Rusku, Sedmiletou válku, kde nejednou změřil síly i s Laudonem, přestál a Slezsko udržel, Olomouc však zůstává živoucím památníkem jednoho z jeho vzácných neúspěchů.
Zdroje: Wikipedie.cz
https://www.vhu.cz/38116/
https://archivy.olomouc.eu/archivy/detail-archivalie/22581
FLORIÁN JOSEF LOUCKÝ, Popis královského hlavního města Olomouce
Mapy.com
Vlastní znalosti a názory
