Článek
České země se už téměř 20 let zmítají ve víru občanské války. Podceňovaní následovníci mistra Jana Husa přestáli 5 křížových výprav a několik vnitřních rozkolů. Začátkem třicátých let patnáctého století se pro ně situace však nevyvíjí příznivě. Dávno už husitské houfy nevede nikdy neporažený hejtman Jan Žižka, hnutí se čím dál tím více rozkládá na jednotlivé proudy a svazy a z kdysi jakž takž ukázněných Božích bojovníků se stávají spíše plenící tlupy než obránci země a víry.
Začátek konce
Podpora radikálních polních vojsk mezi lidem, měšťany i šlechtou výrazně klesá, navíc jednání s basilejským koncilem ukázala, že alespoň částečný kompromis s církví i s císařem Zikmundem Lucemburským, de iure českým králem, je možný. Umírnění představitelé husitů, kteří by se s nabízenými ústupky spokojili a s ozbrojenými houfy plenícími často i jejich domovy, či pozemky, jim už zkrátka došla trpělivost, se spojili se svými rivaly z katolického tábora. Jednou už se podobná tzv. Svatohavelská koalice sil loajálních Zikmundovi a Římu s umírněnými kališníky dala dohromady, navzdory brzkému ovládnutí Prahy a popravě radikálního kazatele Jana Želivského, tehdy jejich plány ztroskotaly hlavně na válečných schopnostech Jana Žižky, který po několikadenním ústupu rozdrtil protivníky v bitvě u Malešova a jen úpěnlivé prosby jeho obyvatel ho odvrátily od zničení hlavního města.
Teď však husité Žižku neměli. Jeho místo „hlavního hejtmana“ orebitského svazu, působícího hlavně ve východních Čechách a po smrti Žižky přejmenovaného na Sirotčí, si vydobyl Prokop Holý, nicméně u ostatních husitských uskupení se netěšil autoritě svého předchůdce. Spojená polní vojska pod jeho velením sice dokázala odrazit 5. křížovou výpravu u Domažlic, údajně pouze zpěvem chorálu Ktož sú boží bojovníci, a ještě předtím porazit lužické rytíře a dobýt Ústí nad Labem, ale poté se v červenci 1433 pustil do obléhání Plzně, kdysi jedné z kolébek husitského hnutí, nyní nejvýznamnější bašty katolíků v západních Čechách
Obležení, na kterém se měly podílet všechny husitské frakce, bylo mimo jiné nejspíš i Prokopovým pokusem o jejich opětovné sjednocení, avšak skončilo katastrofou. Dostavila se sice polní vojska Táboritů a Sirotků, doplněná o posily z Prahy a západočeských měst, jako jsou Žatec a Louny, nicméně na dobytí dobře opevněného a včas zásobeného města to nestačilo. Po neúspěšném pokusu sehnat nějaký proviant (kterého měli paradoxně obléhatelé často méně než obléhaní) v blízkém Bavorsku byl dokonce Prokop Holý sesazen ze svých funkcí a obléhací tábor opustil. Po čase ho v čele sirotčích oddílů vystřídal hejtman Jan Čapek ze Sán, který se právě vrátil z Polska, kde bojoval proti řádu Německých rytířů, ale ani poté se situace nijak nezlepšila, spíš naopak. Zatímco totiž tisíce husitů mrzly, hladověly a hádaly se před Plzní, o mnoho důležitější boj se odehrával na diplomatickém poli. Jan Palomar, člen Basilejského koncilu a obratný Zikmundův vyjednavač navázal styky s mnoha umírněnými, či snadno zkorumpovatelnými kališnickými šlechtici a hejtmany a podařilo se mu jich nemálo přesvědčit pro podporu Zikmunda, nebo spíše pro zničení radikálních vojsk. Po několika zradách a dezercích se obléhání Plzně rozpadlo a věci se daly rychle do pohybu.
Od Plzně k Lipanům
Na jaře 1434 bylo obležení několikrát prolomeno a ztratilo tak smysl, zároveň se na několika místech po celé zemi začala šikovat kališnicko-katolická vojska. Do toho obsadili 6. května umírnění husité ze Starého Města Nové Město pražské, odkud se jen těsně podařilo uniknout Prokopovi Holému. Ten poznal smrtelné nebezpečí, hrozící polním vojskům a urychleně poslal zbytku obléhatelů Plzně zprávu o ztrátě Prahy a vyzval je, aby se přesunuli vstříc spojeneckým silám. Po několika dnech stanuli radikálové před branami Prahy. Věděli však, že na rychlé obsazení města nemohou pomýšlet a, poté co se několika výpady do okolí nepodařilo ani vyprovokovat kališnickou posádku k boji, ani sehnat dostatečné množství proviantu, přesunuli se na Kolínsko. Do Prahy vzápětí dorazily armády ze západních Čech vedené veteránem husitských válek Divišem Bořkem z Miletínka a síly katolického Rožmberka Oldřicha II. Ve spojení s pražany se rozhodli táhnout proti sirotčím a částečně také táborským polním vojskům pod velením Prokopa Holého a 27. května napadli radikální Český Brod. Druhý den se dostavila očekávaná reakce polních vojsk, která vytáhla směrem od Kouřimi Českému Brodu na pomoc. Kališnicko-katolická koalice jim vyrazila v ústrety a výsledkem byla velká bitva u vsi Lipany
Samotnému střetu předcházela intenzivní dvoudenní jednání, zčásti pravděpodobně vyvolaná faktem, že obě strany použily defenzivní taktiku vozové hradby. Poté, co se vyjednavači dokázali shodnout maximálně na tom že se neshodnou, zahájila děla radikálů palbu a vojáci zemské hotovosti, kteří neměli nejmenší zájem na to dělat jim nehybný terč, vyrazili do útoku. Diviš Bořek z Miletínka věděl, že frontální útok proti vozové hradbě prakticky nemůže uspět, a tak vymyslel mazaný, a přesto jednoduchý plán. Své vojáky nechal nějakou dobu dorážet na vozovou hradbu radikálů a následně nařídil ústup. Historici se dodnes přou nakolik byla panika ustupujících předstíraná, svůj účel však splnila. Sirotci a táborité totiž logicky vyrazili ze svých pozic, aby způsobili zdánlivě prchajícímu nepříteli co nejtěžší ztráty, byli však napadeni skrytou jízdní zálohou a prchající se obrátili, aby dokonali dílo zkázy. Útěkem se spasila jen asi polovina polního vojska, z velké části jízda pod velením zmiňovaného hejtmana Jana Čapka ze Sán, kterému budou pozdější generace často dávat porážku za vinu. Prokop Holý padl. Pro zajímavost dodám, že bitvy se zúčastnil (na straně umírněných) i budoucí český král Jiří z Poděbrad a Kunštátu. Na střet u Lipan můžeme nahlížet v duchu tradiční české historiografie jako na tragickou porážku husitů husity, Čechů Čechy nebo jako na den, kdy byla zem, třebaže za cenu velkých obětí, zbavena škůdců a mohla se znovu, sjednocená, v klidu rozvíjet. Ať už zastáváme názor ten či onen, případně souhlasíte se mnou když říkám, že nejen v historii, je pravda většinou někde mezi, o poslední bitvu Husitských válek se nejednalo.
Poslední křeč u Křeče
Mezi bojovníky poraženými u Lipan totiž hráli prim členové a přívrženci Sirotčího svazu, jehož polní vojska prakticky zanikla. Jinak tomu však bylo v případě Tábora, jehož síla byla stále nezanedbatelná. Jihočeští katolíci, v první řadě letitý nepřítel Tábora Oldřich II. z Rožmberka, tak zahájili sérii akcí, které měly za cíl jeho konečné ochromení. V létě 1435 byla obležena důležitá opora Tábora Lomnice nad Lužnicí. Zdejší posádka pod velením hejtmana Jana Řezníka se bránila srdnatě, ale bylo jasné, že bez posil a hlavně zásob se dlouho neudrží. Z Tábora se proto vypravil konvoj čítající asi 1000 bojovníků, který bez větších problémů prorazil pozice obléhatelů a předal posádce proviant. Pravděpodobně netušili, že dosavadní hladký průběh operace je výsledkem záměru Oldřicha II. rozdrtit vojenskou sílu Tábora. Když se výprava vracela, byla totiž u vesnice Křeč poblíž Černovic přepadena rožmberskou jízdou. Husité procházející na dohled od bájného Blaníku, pravděpodobně nebyli varováni a nepřítele zpozorovali pozdě. Výsledkem tak byl jen zoufalý pokus o sestavení vozové hradby, po jehož selhání byla pobita pravděpodobně celá pěší složka výpravy a útěkem se zachránilo jen asi 100 jezdců. Ačkoliv se na první pohled může jednat, zvláště ve srovnání s Lipany, jen o pouhou potyčku, politické dopady byly značné. Tábor totiž už nemohl pomýšlet na aktivní odboj proti císaři Zikmundovi a kališnicko-katolickému křídlu. Nakonec rád přijal výsady královského města a jeho zástupci o rok později v Jihlavě odsouhlasili Zikmundovu druhou, tentokrát nezpochybnitelnou, volbu českým králem.
V odboji poté pokračovalo už pouze několik osamělých skupinek, málo se lišících od lapků. Výjimku v tomto směru představoval hejtman Jan Roháč z Dubé, jenž se po vyhnání z Hradce Králové stáhl na svůj hrádek Sion, jehož dobytím roku 1437 a následnou popravou jeho majitele, v podstatě otevřený odpor proti Zikmundovi skončil. Tábor, město vzbouřenců a utopistů, však stále zůstal připraven hájit zájmy víry a národa, jak dokázal hned za nedlouhého panování Zikmundova zetě, Albrechta Habsburského, to už je ale jiná stránka obsáhlé a pohnuté knihy dějin.
A co vy, vážení čtenáři, jaký je váš názor na Husitské války a jejich konec? Určitě dejte vědět v anketě a v diskuzi!
Anketa
zdroje: Wikipedie.cz
vlastní znalosti a názory
