Nejtěžší Caesarova bitva. O osudu Říma a republiky se rozhodlo u Mundy

Často se říká, že Římská republika skončila s nástupem Julia Caesara, nejdříve do úřadu konzula a posléze i na místo diktátora. Ve skutečnosti se však jednalo jen o příslovečný poslední hřebíček do rakve pravidelného střídání vládců města nad Tiberou.

Za téměř 500 let své existence prošla Římská republika mnoha krizemi. Z dnešního pohledu se může zdát až neuvěřitelné, že vlastně vydržela tak dlouho. Několikráte hrozilo, že vojska etrusků, galů, či později kartaginců Věčné město dobyjí. Snad ještě větší nebezpečí pro svou republiku a říši však, jak už to bývá, představovali sami její obyvatelé a vládci.

Politický systém římské republiky byl poměrně jednoduchý. Základním vládním orgánem byl několikasetčlenný senát, jehož křesla se dědila převážně v okruhu římské aristokracie-patricijů. V čele republiky pak stála dvojice tzv. konzulů volených plnoprávnými římskými občany, tedy obyvateli samotného města a blízkého okolí, kteří splňovali jisté, např. majetkové, podmínky. Konzulové byli kontrolováni cenzory a za vážných okolností mohli být dočasně nahrazeni jediným mužem s rozsáhlými pravomocemi-diktátorem. Ani plebejci, prostí svobodní obyvatelé Říma, nepostrádali vliv na jeho politiku. Čas od času se konala lidová shromáždění, třebaže jejich důležitost postupem času klesala. Již krátce po vyhnání posledního etruského krále a vzniku republiky, se také, za bouřlivých sporů mezi patriciji a plebeji, ustanovila funkce tribuna lidu, který mohl vetovat, tedy přehlasovat, kterýkoliv zákon projednávaný v senátu. Tento politický systém, ačkoliv ho určitě lze nazvat demokracií, měl však k dokonalosti a nezřídka i k naplňování svých vlastních stanov velmi daleko. Ženy, otroci a zejména všichni obyvatelé přibývajících provincií rostoucí říše, zůstávali prakticky bez přímého vlivu na chod státu, který si tak, zvláště ti nejbohatší, obstarávali jinými způsoby. Tím nejjednodušším z nich se, nejen pro výše jmenované, stala všudypřítomná a navzdory několika pokusům nevymýtitelná korupce.

Navzdory všem krizím však zůstával systém beze změny. Neodvratitelné poslední dějství republiky začalo v roce 107 př. n. l. Tehdy byl totiž zvolen konzulem muž jménem Gaius Marius. Na tom by nebylo nic až tak přelomového, jenže v následujících dekádách dosáhl vojevůdce Marius na tuto poctu ještě šestkrát a dosáhl tak nikdy nepřekonaného počtu zvolení do nejvyššího úřadu. Pozdější období jeho nesouvislé vlády bylo poznamenáno občanskou válkou mezi lidovou politickou frakcí populárů (neplést prosím s populisty, i když… popravdě řečeno, někdy k nim neměli úplně daleko) v čele s Mariem a konzervativní aristokratickou stranou optimátů vedenou někdejším Mariovy podřízeným velitelem Luciem Korneliem Sullou. Po mnoha letech skrytých i otevřených bojů vyhnal Marius Sullovy spojence z Říma, který předtím optimáti ovládli, a vypadalo to, že on a jeho následovníci zvítězili. Roku 86 př. n. l., pouhých 17 dní po svém, již sedmém, zvolení konzulem, však Gaius Mariu podlehl mrtvici.

Jeho přátelé a spojenci, jmenovitě Lucius Cornelius Cinna, drželi vládu nad Římem ještě po několik dalších let, nicméně Sullovi, navrátivšímu se z tažení na východě v čele armády a podpořenému několika místními vzpourami, neodolali. Pět let po smrti svého vůdce byla frakce populárů definitivně poražena, Sulla získal oprášený titul diktátora a vítězní optimáti nastolili nechvalně známé proskribce svých protivníků. Obětí těchto seznamů nežádoucích se jen těsně nestal jistý chlapec, Mariův příbuzný, Gaius Julius Caesar. Sulla, po provedení mnoha státoprávních reforem posilujících, v duchu pomyslného „programu“ své frakce, patricije na úkor plebejů, poněkud nečekaně složil funkci diktátora a po odsloužení jednoho roku jako konzul se stáhl do ústraní na své statky v Kampánii, kde si zanedlouho i jeho našla smrt.

Pokud bychom znali pouze výše uvedené informace a podívali se na Řím o dvacet let později, byli bychom, jako ostatně z mnoha podobných situací v dějinách, velmi překvapeni. V roce 59 př. n. l. se totiž město nad Tiberou ocitlo de facto pod vládou prvního triumvirátu, neboli společenství tří, tvořeného Juliem Caesarem, tedy Mariovým synovcem a někdejšími Sullovými podporovateli Gnaeem Pompeiem, zvaným Pompeius Magnus (veliký) a Marcem Liciniem Crassem. I jen trochu podrobný Caesarův životopis by vydal alespoň na dva takovéto články, proto jeho působivou kariéru přiblížím jen krátce.

Caesar. Dle některých ďábel, tyran a zločinec, dle jiných válečný hrdina, jenž stvořil Římskou říši. Lze ho hodnotit všelijak (kterou třeba jen trochu významnou osobu také ne), ale jistá velikost mu upřít nelze. Jak bylo zmíněno výše, tomuto potomku staré, leč zchudlé, patricijské rodiny šlo za Sullových proskribcí doslova o život. Dokázal však těžké časy přečkat a po návratu z poměrně bezpečných provincií začal šplhat po žebříčku římských úřadů, jako byl „zásobovatel“ aedil, „policejní velitel“ kvestor, či nejvyšší velekněz (pontifex maximus). Díky svým politickým schopnostem a nemalé dávce bezohlednosti dokázal usmířit i odvěké rivaly (a někdejší spolukonzuly) Pompeia s Crassem a s jejich podporou se stát konzulem.

Po skončení svého mandátu pak Caesar získal post prokonzula v Zaalpské Galii a během svého pětiletého funkčního období si v čele tamních legií podmanil celou dnešní Francii. Zatímco římský lid ho, i zásluhou jeho „zápisků“, oslavoval, senátu jeho rostoucí obliba, stejně jako okolnosti jeho konzulátu, nedávaly spát. Navíc Crassus mezitím padl při tažení proti Parthům a ze tří spojenců se stali dva rivalové. Když byl po skončení svého mandátu Caesar senátem, za nímž bylo cítit Pompeiovu ruku, vyzván aby se vrátil do Říma a zodpovídal se ze svých činů, sebral jednoduše své věrné legie a vedl je přes pověstnou řeku Rubikon na Věčné město, do nové občanské války.

Pompeius, zastupující teď někdejší stranu optimátů, nejdříve zpanikařil a raději vyklidil Řím Caesarovi a uprchl ke své armádě do Řecka. Caesar se nejdříve vypořádal s jeho vojsky v Hispánii (Španělsku) a posléze následoval Pompeia do Řecka, kde mu roku 48 př. n. l. uštědřil rozhodující porážku v bitvě u Farsalu. Pompeius poté uprchl do Egypta a tam byl na příkaz zdejšího faraona zabit. Caesar se tak stal faktickým vládcem Říma, avšak pompeiovci ještě neřekli své poslední slovo.

Na jaře 46 př. n. l. se vzbouřily jihofrancouzské legie a společně s podstatnou částí Hispánie se přiklonily na stranu Gnaea a Sexta, synů Pompeia velikého. Strategické velení pak obstarával Titus Labenius, kdysi obratný Caesarův generál za tažení v Galii. Sám Caesar se v čele čtyř legií vydal neprodleně povstání porazit. Když po dva měsíce trvající cestě dorazili do oblasti, začali s dobýváním nepřítelových měst. Bratři Pompeiové a Labienus se nakonec postavili Caesarovi na mírné vyvýšenině před opevněným městem Munda.

Stálo zde 8 Caesarových legií proti přibližně 13 legiím pompeiovců. Bitva začala Caesarovým klamným manévrem a následně frontálním útokem. 8 hodin trvající boje byly velmi intenzivní, početní převaha optimátů však začala být znát a aby zabránil rozpadu svého pravého křídla byl Caesar nucen osobně se zapojit do boje. Díky tomu začala X. legie bojující na dotyčném místě postupovat vpřed. Pompeiové se pokusili zachránit situaci přesunem jedné legie z levého křídla, do takto oslabeného prostoru však okamžitě udeřila Caesarova kavalerie. Titus Labienus odpověděl manévrem vlastní jízdy, který byl však většinou jeho vojska interpretován jako útěk, ke kterému se v panice samo uchýlilo. Poslední armáda optimátů byla zničena, populáři, jakkoliv změněni, po více než století sporů a občanských válek, zvítězili.

Jistě, lze namítnout, že jakási bitva u Mundy nebyla koncem římských občanských válek, Julius Caesar, kterému po tomto vítězství už nic nebránilo v dosažení absolutní moci doživotního diktátora, byl po dvou letech zavražděn. Jeho vrazi však už nenáleželi k optimátům, ačkoliv s nimi snad sdíleli jisté cíle a zvláště opozici proti Caesarovi, byli to poslední zastánci staré římské republiky, která se potácela do propadliště dějin. Jejich plány však dlouho nepřežili jejich úhlavního nepřítele. Caesarovi nástupci je porazili, jen aby se za několik dalších roků dva z nich, Marcus Antonius a Oktavián, utkali o definitivní vládu v největší říši jim známého světa.

Co ještě dodat, snad jen něco málo o ironii dějin. Během půlstoletí se totiž vlivem změn táborů, jejich cílů a vůdců stali paradoxně z konzervativních a aristokratických optimátů poslední ochránci republiky a lidoví populáři nakonec stáli u zrodu císařství.

zdroje: v textu

vlastní znalosti a názory