Článek
Země s jejímž původem vás chci seznámit, je zaslouženě proslavená mnoha věcmi. Nicméně navzdory všem vybraným uměleckým dílům, pohádkovým zámkům ze všech dějinných epoch a krásám středozemního pobřeží, doporučil bych návštěvu na první pohled snad nezajímavé, ale o to významnější jihofrancouzské jeskyně. Právě zde, ve slavném podzemním komplexu Lascaux, se totiž začal psát, nebo chcete-li kreslit, příběh jedné z nejstarších evropských zemí.
Příchod Franků
Avšak trvalo dlouho než vzdálení předci dnešních Francouzů nadobro opustili svá jeskynní útočiště. A tak můžeme jako první ze tří nejvýznamnějších přispěvatelů do francouzského genofondu jmenovat, poprvé někdy kolem roku 500 př. n. l., Galy. Tyto nesourodé kmeny válečníků a řemeslníků z východu osídlily téměř celou zemi a postavily mnoho osad, oppid, od nichž, pomineme-li řecké kolonie na jihu odvozuje svůj původ většina francouzských měst. Neshod mezi galskými kmeny využil v prvním století př. n. l. Julius Caesar, nejlepší vojevůdce rodící se Římské říše. Během až neuvěřitelně krátké doby obsadil celou Galii a ani velké povstání vedené Vercingetorixem římany nevyhnalo a jeho vůdce se v roce 52 př. n. l. sám vzdal Caesarovi. Římané však byli v těch dobách stejně dobří diplomaté jako bojovníci, a tak se po sněmu v oppidu Lutecii, které mimochodem ještě čekala velká budoucnost coby Paříž, během několika desetiletí celá Galie pořímštila skoro s nadšením. Několik staletí pak sdílela osud Říma, než se, v době velkých otřesů říše i její společnosti způsobených invazí hunů, na scéně objevil třetí z významných národů, kterému dnešní Francie vděčí za velkou část jazyka i kultury, stejně jako za své jméno-frankové.
Cesta k jednotě
Zpočátku se jednalo jen o poměrně malý germánský kmen hnaný do Galie hunskými nájezdníky, kterému bylo, po hunské porážce na Katalaunských polích, Římany povoleno usadit se v severofrancouzských oblastech. Římská říše však už před sebou neměla dlouhou existenci a frankové museli, buď vytvořit na jejích troskách vlastní silný stát, anebo zmizet v propadlišti dějin. Francký vládce Chlodvík z dynastie merovejců si rozumně vybral první možnost. Roku 496 přijal křest a spolu s novou vírou tak získal sympatie křesťanských galorománů a tedy, coby panovník z boží vůle, i možnost snadno ovládnout podstatnou část území dnešní Francie. Právě zde se začal rodit systém středověké feudální monarchie, který později, za vlády Karla velikého, vnuka bojovníka s maury, majordoma Karla Martela, nabyl přesných obrysů. Karel veliký, později korunovaný na císaře nové Římské říše, udělal pro vznik Francie mnoho. Dobyl okolní státy a francké říši zajistil bohatsví, moc a stejně potřebný klid k oživení římské kultury, které se nazývá karolinská renesance. Naneštěstí početní Karlovi potomci a dědicové se zdaleka neblížili k jeho kvalitám. A tak nedlouho po smrti slavného vladaře, můžeme vidět franckou říši rozdělenou, jednotlivé karlovce a feudální pány válčící proti sobě. To vše bylo poznamenáno další novou hrozbou-vikingy, či normany, muži ze severu, jak je nazývali frankové. Jejich nájezdy trápily severní kraje dlouhá léta, než Karel III., zvaný Tlustý, navzdory úspěšné obraně Paříže, daroval náčelníku Rollovi území od té doby nazývané Normandie.
Mohlo by se zdát, že cesta k celistvosti Francie byla už dostatečně dlouhá. Nicméně země nikdy nebyla nesourodější. Šlechtic z Provence se od normanského velmože lišil mravy, jazykem a jistou dobu dokonce i náboženstvím. Rovněž obyvatel Ile-de-France(oblast kolem Paříže) nepociťoval takřka žádné spojitosti s gaskoňským sedlákem. K tomu přičtěte zcela nezávislou Bretaň a vyjde vám skládačka vysoké obtížnosti Bylo zapotřebí silných panovníků nové dynastie kapetovců, jako byli Filip August, Ludvík svatý a Filip sličný, aby se tyto rozdílné kraje začaly sbližovat. Přesto, stačil jeden vážný otřes a jejich dílo se začalo drolit.
Zárodek budoucích problémů
Za takovýto otřes lze označit dosednutí Jindřicha II., mimochodem vnuka Viléma Dobyvatele, vévody normanského, na Anglický trůn. Nastala totiž kuriózní situace, kdy formální vazal francouzského krále ovládal ve Francii větší území než on sám. Stav byl neudržitelný a Filip August se s Richardem Lvím Srdcem, Jindřichovým synem, střetl v několika prohraných válkách. Jan, posměšně zvaný Bezemek, Richardův nástupce, byl o poznání slabším protivníkem a po bitvě u Bouvinies roku 1214, se Francie konečně sjednotila pod jednou korunou. Nutno říci, že se jednalo o Francii obývanou Francouzi, neboť v té době, slovy Andrého Mauroise, jehož knihu Dějiny Francie všem zájemcům srdečně doporučuji: Zrodilo se národní společenství. O jeho udržení bylo sice třeba, zvláště s nástupci Jana Bezzemka, bojovat, ale to už je téma na jiný článek.
Zdroje: Wikipedia.en
DĚJINY FRANCIE, André Maurois
vlastní znalosti a domněnky
