Mona Lisa ukradena! Práce italského patriota, nebo machinace falzifikátorů?

Dobrá, ale proč? Co činí z plátna legendárního Leonarda da Vinci to neznámější ze všech? Obraz je to jistě pěkný, mistrovské dílo, ale nemáme ve světových galeriích alespoň deset rovnocenných? Dost možná je za tím zločin. Zločin ve své době velmi medializovaný a, abych tak řekl, populární. Než se však podíváme na tajemství popularity Mony Lisy vydejme se po stopách jí a jejího tvůrce.

Životní osudy malíře, sochaře, kovotepce, spisovatele, architekta, inženýra, vynálezce, přírodovědce, hudebníka a v neposlední řadě konstruktéra válečných strojů Leonarda da Vinci jsou poměrně známé, proto je shrnu jen krátce. Na svět přišel 14. dubna 1452, coby nemanželský syn zdejšího notáře v městečku Vinci nedaleko střediska tehdejší kultury-Florencie. Dostalo se mu celkem slušného vzdělání a jako vnímavý žák nastoupil roku 1466 do učení v dílně vyhlášeného florentského umělce Verrocchia. Jeho nové způsoby malby, stejně jako kvality v mnoha dalších oborech mu vynesly jistý věhlas a byl zván do center vznikající renesance. Kromě Florencie pobýval dlouho i v Milánu a Římě, načež se roku 1500 do města nad řekou Arno vrátil. V té době už měl za sebou mnoho oceněných prací Jako byly například freska Poslední Večeře, či obrazy jako Dáma s hranostajem, či Madona ve skalách. Není proto divu, že asi v roce 1503 ho bohatý místní obchodník jménem Francesco del Giocondo požádal aby namaloval portrét jeho manželky Lisy, odtud také druhý název obrazu-La Gioconda. Třebaže o identitě ženy vyobrazené na topolové desce o rozměrech 77 × 53 centimetrů panují jisté pochybnosti, výše napsaný výklad by se měl nejvíce blížit pravdě. Leonardo byl velký perfekcionista a rád experimentoval. Kvůli tomu se nezřídka stávalo, že jeho „komerční“ zakázky byly buď odmítnuty nebo vůbec nedokončeny. Proč přesně, pravděpodobně už v roce 1506, dokončená malba zůstala v rukou svého autora nevíme. Jisté je jen, že když se rozhodl Leonardo o 10 let později přijmout pozvání francouzského krále a „renesančního nadšence“ Františka I., mistra doprovázela na cestě do své nové vlasti i Mona Lisa.

Leonardo da Vinci strávil v relativním ústraní panského sídla u královského zámku Amboise poslední tři roky života a možná právě tady domaloval, dle některých dodnes nedokončenou Monu Lisu. Krátce před smrtí prodal své mistrovské dílo svému obdivovateli a mecenáši Františku I. a tím i Francii. Obraz následně visel v královském letním sídle Fontaineblau, které posléze vyměnil za proslulé Versailles. I bouřlivé časy Velké Francouzské revoluce přečkal v relativním klidu, nepočítáme-li nucené stěhování z královských Versailles do nově zřízené obrazárny v pařížském paláci Louvre. V tomto domově, jehož název se měl stát jednou synonymem mnoha krásných uměleckých děl strávila Mona Lisa, opět, pomineme-li vcelku krátké období kdy Napoleon Bonaparte přemístil oblíbený obraz do své ložnice, více než sto let a nedotčena přihlížela všem náladám, úspěchům i revolucím města nad Seinou, jehož se časem stala neodmyslitelnou součástí. Ale to už blížil rok 1911 a s ním vyvrcholení tohoto příběhu.

Vincenzo Peruggia, dějinám známý jako „ten co ukradl Monu Lisu“ pocházel s italských Alp. Asi tři roky před svým činem přišel do Paříže, kde lehce získal zaměstnání pomocného restauratéra a sklenáře v galerii Louvre. Plánoval už tehdy ukrást, nebo, jak by asi řekl on sám, vrátit do vlasti některý z tamních obrazů? Těžko říct, ale zkušenosti z práce v muzeu se mu později nepochybně hodily-vždyť se podíle i na tvorbě bezpečnostního rámu pro samotnou Monu Lisu!

To, co později vešlo ve známost jako největší umělecká loupež 20. století, začalo 21. října 1911 o sedmé hodině ranní. Následující informace o podrobnostech činu vycházejí z pachatelovy pozdější výpovědi, takže je třeba brát je s rezervou, nicméně většinou odpovídají zjištěným faktům. Peruggia vešel vchodem pro zaměstnance Louvru, třebaže v tu dobu už k nim nepatřil. Pravděpodobně mu posloužilo, že si oblékl bílý plášť, jaký pracovníci tohoto muzea nosili. Byl zavírací den a nadto se už tehdy jednalo o dobu letních dovolených. Galerie byla tedy poloprázdná. Peruggiovi nedalo velkou práci dojít do sálu, kde byla Mona Lisa vystavena, chvíli počkat, až tam bude sám. V tomto okamžiku sejmul obraz i s ochranným rámem ze zdi a odplížil se k nedalekému servisnímu schodišti. Zde částečně schován před zraky kolemjdoucích vyjmul dřevěnou desku s malbou z rámu a z ochranného obalu, přičemž obojí schoval za plátna studentů uskladněná pod schody. Samotný obraz zamotal do svého kabátu a vydal se k servisním dveřím z muzea a tam nastal pravděpodobně nejnáročnější okamžik celého činu. Perugia se ve dveřích zasekl. Naštěstí pro něj mu odemkl přítomný instalatér, který ho rovněž považoval za zaměstnance muzea. Následně se zloděj i s kořistí uchýlil do svého bytu.

Navzdory tomu, že obraz už tehdy patřil k nejoblíbenějším v galerii, byla jeho absence zpozorovaná až následující den. Zasloužil se o to jistý umělec, který si Monu Lisu přišel nakreslit. A celkem logicky ho tedy udivilo, že na místě Da Vinciho díla je pouze holá zeď. Jak už to v takových případech bývá, ředitel Louvru krátce před krádeží prohlásil: „Ukrást Monu Lisu? To by bylo, jako si myslet, že by někdo mohl ukrást věže katedrály Notre Dame.“ Do muzea se okamžitě nahrnuly desítky policistů a bylo zatčeno několik lidí, mimo jiné slavný španělský malíř Pablo Picasso. Třebaže se původně předpokládalo rychlé ukončení vyšetřování a dopadení pachatele, tak Peruggia navzdory faktu, že na ochranném skle zanechal otisky prstů, pozornosti francouzské policie unikal a Mona Lisa byla zatím ukryta pod jeho postelí.

Ačkoliv Peruggia po svém dopadení prohlašoval, že motiv jeho činu byl vlastenecký a Monu Lisu chtěl vrátit do její domoviny, jeho pohnutky zůstávají místy nejasné. Již před krádeží si totiž do svého deníku zapsal seznam potenciálních bohatých kupců zcizeného díla a také později ve Florencii požadoval za svou zásluhu odměnu ve výši půl milionu lir (2,75 milionů tehdejších amerických dolarů). Z čehož vyplývá, že k motivům krádeže jistě patřila i touha po zisku. Další, dříve populární teorie, bohužel založená pouze na jednom dobovém bulvárním článku říká, že ve skutečnosti celý zločin naplánoval profesionální podvodník Eduardo de Valfierno ve spolku s padělatelem Yvesem Chaudronem. Tito dva údajně vytvářeli falzifikáty děl z galerie Louvre a následně je prodávali, zvláště do Ameriky, jako originály, přičemž tvrdili, že tyto obrazy byly z Louvru ukradeny a muzeum je nahradilo kopiemi, aby se na to nepřišlo. Stejným způsobem měli už před krádeží „prodat“ i Monu Lisu, avšak velká chlubivost nového „majitele“ vše zhatila. Proto tentokrát chtěli mýt dokonalé krytí.

Konec příběhu krádeže Mony Lisy na sebe nechal čekat dlouhé dva roky. Nakonec se Vincenzo Peruggia odvážil odjet i s obrazem do města kde byl před více než čtyřmi staletími vytvořen-Florencii. Zde kontaktoval antikváře Alfreda Geriho. Geri si nechal obraz k ocenění a Perugiovi řekl aby na peníze čekal v hotelu. Těch se však nedočkal. Místo očekávaného obnosu dorazila italská policie a zloděje umění zatkla. Přesto však dosáhl v jistém smyslu svého cíle, jelikož, než nastoupila zpáteční cestu do Louvru, strávila Mona Lisa 14 dnů ve florentské galerii Ufizzi.

A to je vlastně všechno. Zloděj Peruggia dostal poměrně nízký trest-nakonec jen sedm měsíců vězení. Později bojoval v první světové válce a usadil se na italském venkově. Mona Lisa, jak už jsem naznačil v úvodu, na krádeži vydělala. Během těch dvou let se na prázdné místo na zdi Louvru přišlo podívat pravděpodobně mnohem víc zvědavců než kdyby tam obraz stále visel. Stará moudrost praví, že nic nepoznáš, dokud to neztratíš. A skutečně, po návratu Mony Lisy se její úsměv stal záhadnějším, pozadí se stromy, sopkami a mosty malebnější a vlákna oděvu se zdála propracovanější. Mona Lisa se stala ikonou světového malířství.

A co vy a umění? Jaký je váš názor na příběh Mony Lisy? Dejte vědět v anketě a diskuzi!

zdroje: wikipedie.cz

wikipedia.en

ptejteseknihovny.cz

vlastní vědomosti a názory