Článek
I v dnešní době plné moderní techniky, umělé inteligence a elektromobilů, se ještě najdou lidé, kteří dojíždí do práce vlakem. Patřím k nim i já. Je to už přes 30 let, co jsem takto jela poprvé, a to jsem byla moc ráda. A to ze dvou důvodů. Jednak pokud musím takto cestovat, tak si rozhodně vyberu vlak než autobus, takže jsem byla ráda, že se do mojí práce pohodlně dostanu vlakem, a jednak to vypadalo, že v blízkosti mého bydliště práci neseženu a nejbližší pro mně vhodné místo bylo více než 100 km daleko, takže bych nemohla denně dojíždět a musela bych si v místě najít ubytování a domů jezdit jen na víkendy.
Než budu vyprávět můj příběh, tak bych zdůraznila, že si vážím cizí práce, tedy i toho, co dělají zaměstnanci železnice. Za dobu mého dojíždění jsme zažili různé vlakové výluky, kdy to bylo nepříjemné, hlavně v zimě, kdy jsme někdy museli i půl hodiny čekat na nevytopené vagony, poté, co jsme část cesty jeli autobusem, bohužel se někdy na trati staly i nehody a spoj byl výjimečně zrušen a museli jsme řešit náhradní dopravu. Ale setkali jsme se i se sympatickými průvodčími, a nebylo jich málo, které jsme opakovaně rádi viděli, někteří už nás znali a dávali se s námi do řeči, na naší trati, jako my, jezdili pravidelně. Většinou vlaky jezdily načas a v současné době už máme i modernější soupravy s klimatizací a dokonce wifi, v zimě je tam krásně teplo, takže se nám cestuje pohodlněji.
Něco podobného, co se mi stalo poměrně nedávno, jsem za celou dobu mého dojíždění ještě nezažila. Tak, jako téměř každý den, jsem se ráno na poslední chvíli usadila ve vlaku, přisedla si kolegyně, takže jsme si měly o čem povídat a včas jsme vyrazili z nádraží. Ujeli jsme ale sotva 150 metrů a vlak zastavil. Na tom nebylo nic zvláštního. Když se ale ani po 10 minutách nic nedělo a nikdo nám nic neohlásil, šla jsem za průvodčí, jestli mi může říct, co se stalo a jak dlouho tam přibližně budeme stát. Ta mi sdělila, že mi nemůže říct, co se přihodilo, ani neví, jak dlouho tam budeme. No tak jsem si šla pro věci, že vystoupím, pár metrů před námi byla silnice, neopustili jsme vlastně ještě ani areál nádraží, chtěla jsem zavolat kolegyni, co jezdí autem, ať pro mě přijede a vezme mě do práce, abych nepřišla pozdě. Ale to jsem narazila. Paní průvodčí mi sdělila, že nikoho nemůže z vlaku pustit, protože jsme mimo nástupiště. Připadalo mi to sice absurdní, ale s tím jsem nic dělat nemohla, zřejmě takové je nařízení, tak jsem se vrátila na místo a informovala jsem alespoň ostatní sedící kolem. A čekali jsme dál. Na vedlejší koleji občas projel vlak v protisměru a my jsme pořád stáli.
Během tohoto čekání si k nám přisedl další kolega, a když přišla průvodčí, sdělil jí, že je diabetik a potřebuje si do hodiny vzít inzulín, který bohužel nemá u sebe, ale například v práci, kde si ho pravidelně ráno bere. Potřeboval vědět, jak tam budeme dlouho stát, aby věděl, jestli to stihne. Na tuto otázku jsme nedostali opět žádnou odpověď. Podotýkám, že tento kolega bydlí 300 metrů od nádraží, takže kdyby ho pustili, pohodlně by si došel pro svůj lék a byl v pohodě. Z vlaku ho ovšem kvůli již zmíněnému předpisu pustit nemohli. Paní průvodčí zřejmě s někým telefonovala a pro nás řešila situaci úplně nepochopitelným způsobem. Zavolala sanitku. Přijela tedy sanitka, s její posádkou z vlaku už vystoupit mohl. Jak jsem se později dozvěděla, tak ho dovezla domů, aby si inzulín mohl vzít a na další spoj už došel po svých..
Asi po hodině čekání se kolem vlaku pohybovali nějací muži, zřejmě hasiči a za chvíli se konečně otevřely dveře. Popadla jsem okamžitě svoje věci, podali mi ruku, seskočila jsem z vlaku mezi prvními a ještě asi s třemi dalšími cestujícími jsme běželi zpět těch pár metrů na nástupiště, protože jsme si uvědomili, že další vlak v našem směru odjíždí za dvě minuty. Sotva jsme dosedli, vlak vyjel. A my jsme s velkým podivem sledovali ostatní cestující, které jsme před chvílí opustili, jak stojí na nástupišti a tento spoj nestihli, další totiž jel až za dvě hodiny. A i když jsem průvodčí v jedoucím vlaku informovala, co se stalo, jeli jsme dál.
Dodnes mi není jasné, jak v dnešní době telefonů a další techniky, mohla taková situace vůbec nastat. Vždyť přece úplně stačilo, aby nějací zaměstnanci z pár metrů vzdáleného nádraží, kteří jistě jsou školeni i pro různé mimořádné situace, přistavili nějaké provizorní schůdky, popř. již zmiňovanou pomocnou ruku poskytli oni, a situace mohla být vyřešena během deseti minut, bez alarmování sanitky, která by mohla určitě být potřebnější jinde a bez až několikahodinového zpoždění nástupu do práce několika desítek lidí.
