Zlato i falešný vládce: Jak Karel IV. ziskem Braniborska udělal z Čech velmoc

Karel IV. patřil bezesporu k nejúspěšnějším panovníkům českých zemí a jeho život a činy naplňují bezpočet publikací odborných i populárních. Mezi mnoha jinými zásluhami pak vyčnívá Karlova územní expanze, která ze zemí Koruny české učinila jeden z nejmocnějších států Evropy.

Výčet Karlových územních zisků jsme pravděpodobně všichni, alespoň ve školních lavicích, slyšeli - Horní Falc, území zhruba od českých hranic k Norimberku, které vyženil skrze svou druhou manželku Annu Falckou, dále završil snahu svého otce Jana Lucemburského a posledních Přemyslovců, když ovládl poslední slezská knížectví a postupně také doplnil a upevnil své državy v Horní a Dolní Lužici. Ačkoliv Braniborsko tvoří chronologicky poslední položku na seznamu, jeho osudy byly s těmi Karlovými svázány více než by se mohlo na první pohled zdát.

Karlův hlubší zájem o tuto zemi lze vysledovat již do časů jeho zápasu o trůn Svaté říše římské, tedy do poloviny čtyřicátých let 14. století. Popularita císaře Ludvíka Bavora z bavorské větve mocného rodu Wittelsbachů tehdy prudce klesala až se nespokojená většina kurfiřtů (volitelů říšského panovníka), v čele s českým králem Janem Lucemburským, spojila s papežem Klimentem VI. a prohlásili císaře za sesazeného. Protibavorská strana pak zvolila novým římským králem většinou hlasů právě mladého prince Karla. Toho však čekala k vytouženému trůnu ještě dlouhá cesta.

Po krátké „mezihře“ v podobě pomoci Lucemburků francouzskému králi, která skončila památnou bitvou u Kresčaku a smrtí Jana Lucemburského, se Karel, nyní i český král, připravoval na definitivní zúčtování s protivníky v říši. Jako první však zasáhla, pro novopečeného vladaře, velmi šťastná náhoda. Sesazený císař a logicky tedy Karlův hlavní protivník Ludvík Bavor byl na lovu stižen mrtvicí, které podlehl. Opozice proti Lucemburkovi tak citelně oslabila, ačkoliv Bavorovi synové stále odmítali vydat říšské korunovační klenoty. Právě tehdy se pravděpodobně pozornost budoucího otce vlasti upřela směrem k Braniborsku.

Právě markrabství Braniborské tvořilo, spolu s Bavorskem, nejdůležitější rodové državy Wittelsbachů, příbuzných Ludvíka Bavora, a tedy Karlových odpůrců. Jejich vláda zde však neměla příliš hluboké kořeny, vždyť ještě 23 let nazpět bylo markrabství pod kontrolou starobylého rodu Askánců. Právě této skutečnosti se chystal Karel využít ne možná právě nejčestnějším, leč velmi chytrým a účinným způsobem. Roku 1348, v předvečer očekávané války mezi Karlem a Wittelsbachy, předstoupila před Magdenburského arcibiskupa nečekaná návštěva, muž, který se představil jako markrabě Waldemar, poslední braniborský panovník z rodu Askánců, který předstíral vlastní smrt, aby mohl poutí do Svaté země odčinit své hříchy, avšak nyní se vrátil a hodlá získat svou zemi zpět. Zda byl tento Lži-Waldemar přímo Karlovým výmyslem, či vzešel z řad jeho rádců a spojenců, se dnes už asi nedozvíme, zafungoval nicméně skvěle. Karel mu udělil Branibory v léno a mnoho měst v zemi se přidalo na jeho stranu. Tento boj na dvou frontách se ukázal pro Wittelsbachy neúnosný a o dvě léta později uzavřeli s římským králem smír, vydali klenoty a věnovali se plnému ovládnutí své země. Lži-Waldemar, který po uzavření míru ztratil Karlovu podporu, dožil v pohodlí jistého braniborského města, kde zemřel roku 1357.

Období mezi definitivním ziskem římského trůnu a válkou o Braniborsko, potažmo Karlovou smrtí, by se dle kusých informací ze školních učebnic mohlo jevit jako doba dlouhého klidu, kdy se otec vlasti věnoval, snad jen s výjimkou dvou korunovačních jízd do Říma, takřka výhradně české i říšské vnitřní politice a zvelebování těchto zemí. Je sice pravda, že dík moci a prozíravé politice otce vlasti, vládl v českých zemích mír a relativní prosperita, nebezpečí však bylo přítomné stále. Rostoucí moc, úspěchy a ambice Karla IV. znepokojovaly mnoho sousedních vládců. Ti se postupně v 50. a 60. letech 14. století zformovali do přerušovaně existující protilucemburské koalice, jejímiž hlavními členy byli uherský král Ludvík, někteří Wittelsbachové a (dokud ho Karel neodradil sňatkem s jeho příbuznou) také polský vladař Kazimír. Mezi Karlem IV. a touto koalicí sice nevzplanula otevřená válka, nicméně napětí mezi oběma stranami bylo stále přítomné. Co je však pro téma tohoto článku důležitější, markrabství Braniborské její součástí dlouho nebylo.

Roku 1363 totiž došlo k události, která definitivně rozeštvala dvě hlavní rodové větve mocných Wittelsbachů. Zemřel tyrolský hrabě, jejich příbuzný, a mezi oběma větvemi se rozhořel spor, komu připadne jeho zem. Bavoři nakonec využili geografické blízkosti, Tyrolsko jednoduše zabrali a braniborští příbuzní přišli zkrátka. Karel IV. vycítil příležitost k oslabení potenciálních nepřátel a výsledkem byla smlouva mezi císařem a braniborskými Wittelsbachy, kterou byla bavorská větev vyloučena z nástupnictví v zemi a její nároky získali právě Lucemburkové. Ota Braniborský, poslední představitel této linie se zasnoubil s pětiletou Karlovou dcerou Eliškou a pobýval od té doby převážně na pražském dvoře. Poté, co jiná z císařových dcer, pětadvacetiletá Kateřina, ovdověla, Karel údajně vyslyšel prosbu stejně starého Oty a oženil ho s ní. Vyskytl se však problém - Kateřina ani jednomu ze svých manželů neporodila žádného potomka a Karel IV. byl později obviňován, že neplodnou manželku podstrčil Otovi schválně, aby Branibory po jeho smrti připadly Lucemburkům. Zda je to pravda nevím, Otova pozice Karlova spojence však byla otřesena.

Psal se rok 1368, když Karel IV. vyrazil na svou druhou římskou jízdu a poměry v říši se tak na chvíli ocitly mimo jeho diplomatický ostrozrak. Právě tehdy se také Ota odhodlal k návratu do své země, kterou začal řídit dle vlastních představ. Bavorští Wittelsbachové vycítili příležitost a výsledkem byla nová smlouva o nástupnictví v Braniborsku, jež mělo nově připadnout Otovu synovci Fridrichovi Bavorskému. Karel IV. Tak po svém návratu našel posílenou protilucemburskou koalici a odbojného Otu se silným vojskem v Braniborsku. Známá teze, že Otec Vlasti řešil spory pokud možno smírně, případně důmyslnou sňatkovou politikou, je sice vcelku pravdivá, v tomto případě však bylo jasné, že pouze ozbrojený střet rozhodne o panství nad Braniborskem a možná i o osudu celé lucemburské říše.

Přípravy na důkladné měření sil trvaly bezmála dva roky, než se v červnu 1371 Ota Braniborský cítil dostatečně silný aby obvinil císaře z požadavku na okamžité vydání Branibor a vyhlásil mu otevřené nepřátelství. Ačkoliv Karel tento čin předpokládal, Otova výzva byla, ať už náhodou nebo záměrně, dobře načasovaná, jelikož jeho protivník byl tehdy na hradě Karlštejně stižen velmi těžkou nemocí, za kterou se dle některých badatelů mohl skrývat i pokus o otravu. Císař však proti odbojnému markrabímu nestál sám. Sněm Svaté říše římské sice celý konflikt označil za Karlovu osobní věc, nicméně vévodové meklenburští a pomořanští zahájili útok na Braniborsko od severu a dobyli pohraniční město Nörenberg, zatímco Albrecht Aleš ze Šternberka, magdenburský arcibiskup a císařův věrný spojenec, postupoval z jihozápadu, kde dobyl pevnost Görzke. Začátkem července pak vytáhl v čele svých hlavních vojsk i sám císař. Ota, který mezitím uzavřel mír s nepřáteli ze severu, nasadil všechny své síly na zpomalení postupu nepřátel. O chování českých vojáků v Braniborsku nám mimochodem někteří kronikáři, jmenovitě Karlův životopisec Beneš Krabice z Weitmile, zanechali velmi nelichotivé zprávy, jež si v mnohém nezadají s pověstmi o působení Braniborů v Čechách téměř o století dříve.

Mezitím se probudili další členové protilucemburské koalice. Vojsko uherského krále Ludvíka vtrhlo na Moravu, ale bylo odraženo místními silami markraběte Jana Jindřicha, Karlova bratra. Bavorský vévoda Štěpán mezitím napadl Horní Falc. Situace byla kritická, rychlý příchod pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi v čele zbylých českých jednotek nicméně nebezpečí zažehnal. V Braniborsku dospěla, díky akcím Otových spojenců a neochotě obou stran riskovat polní bitvu, válka do patového stavu. Karel sice disponoval vojenskou převahou, ale jako každý velký státník nehleděl jen na to, jak dosáhnout svého cíle, ale hlavně na to, jak ho dosáhnout co nejvýhodněji. V polovině října se tak obě znesvářené strany dohodly na příměří s platností do června 1373, které dalo Karlovi prostor a čas k využití jeho oblíbených zbraní - diplomacie a sňatkové politiky.

Ludvík Uherský, toho času bojující o polskou korunu a připravující se čelit nebezpečí ze strany Turků, se po dlouhém jednání a nátlaku papeže s císařem usmířil a dokonce zasnoubil jeho syna Zikmunda se svou dcerou Markétou. Wittelsbachové tak přišli o zásadního spojence a dny jejich vlády v Braniborsku se nachýlily ke konci. Jakmile totiž vypršelo příměří, armáda Karla IV. s mohutnými obléhacími stroji vstoupila do Otovy země. Jejich prvním cílem byl důkladně opevněný Frankfurt nad Odrou, město na němž si Karel kdysi, za válek o říšský trůn, vylámal zuby. I tentokrát skončily první pokusy o dobytí Frankfurtu, osobně hájeného markrabětem, nezdarem. Karel byl však nyní v jiné pozici než před lety, poslal své jednotky dobývat další opěrné body a teprve poté, co se Ota stáhl do Berlína a celé císařské vojsko se shromáždilo, vydal povel k útoku, jejž Frankfurtské hradby nevydržely a město padlo.

Ota Braniborský doufal v pomoc bavorských příbuzných, tato naděje se však ukázala jako lichá, neboť bavorský výpad směrem k Domažlicím neuspěl a naopak čeští vojáci poplenili některé oblasti Bavorska. Ota se stáhl do pevnosti Fürstenwalde, která byla krátký čas obléhána Karlovým vojskem, než se mu Ota Braniborský vzdal. Císař se k poraženému nicméně zachoval velkoryse, když sice požadoval vládu nad Braniborskem, nicméně na oplátku slíbil vyplatit Otovi astronomickou částku 500 000 zlatých a dovolil mu ponechat si doživotně říšské hodnosti.

Karel IV. se tak stal vládcem Braniborska. Byla to ale výhodná koupě? Braniborsko se totiž v náručí zemí Koruny české dlouho neohřálo. Už Karlův nástupce v této zemi, Zikmund, ji po několika peripetiích prodal rodu Hohenzollernů, z nichž později vzešli pruští králové a němečtí císaři. Ačkoliv bohatá země, jejíž vládce nadto disponoval kurfiřtským hlasem pro volbu římského krále, jistě měla něco do sebe, mnozí historikové označují tento poslední velký projekt Otce Vlasti za poněkud megalomanský.

A co vy milí čtenáři, jak soudíte o ovládnutí Braniborska Karlem IV.? Dejte vědět v anketě a v diskuzi!

Zdroje: Wikipedie.cz

Karel IV., Extra Publishing 2025

www.kampocesku.cz/clanek/9607/falesny-waldemar

Doba karlova.cz