Článek
Když zakladatel Achaimenovské Perské říše, velekrál Kýros, padl roku 530 př. n. l. v boji s kmenem Masagetů o jeho nástupci nebylo třeba dlouho přemýšlet. Stal se jím jeho nejstarší syn Kambýsés, který uspořádal velkolepý pohřeb svého otce do majestátní hrobky v Pasargdách. Novopečený velekrál zdědil říši sahající od Malé Asie přes Babylonii až k hranicím dnešní Indie. Syn Kýra Velikého se však nehodlal spokojit s územními zisky svého otce a takřka okamžitě po svém nástupu na trůn určil další cíl perské expanze, tisíciletou zemi faraonů-Egypt.
Perská invaze
Přesnou záminku k válce neznáme. Antičtí autoři zaznamenali několik vysvětlení včetně vraždy perského velvyslance a Kambýsova požadavku na svatbu s faraonovou dcerou, nicméně v pozadí stály jako obvykle mocenské a územní ambice obou zemí. Ačkoliv země pyramid se nenacházela právě na vrcholu své moci, stále se jednalo o tvrdého soupeře. Tehdejší faraon Ahmose II. byl obratný diplomat i vojevůdce, dobyl ostrov Kypr a udržoval spojenectví s několika řeckými státy. Kambýses však nehodlal nepřítele podcenit. Nejprve se mu podařilo přetáhnout na svou stranu řecké spojence Egypta a s nimi i strategicky významný Kypr. Zahájil také jednání s několika arabskými kmeny, které obývaly poušť mezi perskou základnou v Gaze a Egyptskou hranicí. Jako u všech velkých vítězství v dějinách i zde sehrálo svou roli štěstí.
Zkušený faraon Ahmose II. totiž pravděpodobně koncem roku 526 př. n. l. zemřel a, jak píše řecký historik Hérodotos, začátek vlády jeho nástupce Psammeticha III. byl poznamenám nešťastným znamením v podobě deště, což byla a stále je v egyptském vnitrozemí velmi vzácná událost. Mladý faraon měl za sebou sotva pět měsíců vlády, když početná a důkladně vybavená armáda jeho rivala Kambýsa začala pod vedením arabských průvodců přecházet Sinajskou poušť.
Vítězství díky kočkám
Ke střetu obou vojsk došlo u pohraniční pevnosti Pelusium. Peršané, podle některých zpráv díky použití egyptských posvátných zvířat, mj. koček, jako živých štítů, drtivě zvítězili a Psammetichos III. ustoupil se zbytky své armády do hlavního města Memphisu, kde se posléze neúspěšně snažil bránit perskému obléhání. Nakonec město padlo, faraon byl zajat (a po pokusu o organizaci povstání popraven) a Kambýsés se prohlásil novým vládcem země.
Podle Hérodota a dalších egyptských i řeckých záznamů následovalo po perské okupaci tvrdé období potlačování egyptských náboženských kultů, drancování chrámu a ničení hrobek. Nakolik je tento popis věrohodný a nakolik motivovaný snahou očernit peršany, budoucí nepřátele Řeků, není zcela jisté, existují i záznamy dokazující alespoň částečné přijetí egyptských zvyklostí ze strany Kambýsa II. Každopádně většina Egypťanů nesla příchod Peršanů s nelibostí, která rostla s každou, ať už pravdivou nebo smyšlenou, zprávou o ohavných činech vetřelců. Centrem odporu se stala vlivná věštírna boha Amona v oáze Siwa v západegyptské poušti. Amonovi kněží měli po staletí v Egyptě výsadní postavení a svou mocí často konkurovali samotným faraonům. A fakt, že perský velekrál výrazně seškrtal příjmy egyptských chrámů, je rozhodně nepotěšil.
Ztracená Armáda
Kambýsés se však rozhodně nemínil v Egyptě zastavit. Nejprve uvažoval o útoku na Kartágo, bohaté město na severoafrickém pobřeží, ale féničtí mořeplavci v jeho službách (příbuzní Kartaginců) nebyli tímto plánem právě nadšeni. Nakonec tak velkokrál obrátil svou pozornost k jižní hranici nově dobytého Egypta, ke království Kúš v Núbii (dnes Súdán). Nezapomněl však ani na vzbouřence v oáze Siwa. Právě proti nepohodlným kněžím se rozhodl, praděpodobně souběžně s tažením do Núbie, vyslat armádu a vyřešit tak egyptské probémy jednou provždy.
Prudká bouře
A právě zde se otevírá prostor pro nejrůznější legendy a interpretace následujících událostí. Hérodotos tvrdí, že perská armáda pochodující k oáze čítala 50 000 mužů. Toto číslo se však zdá už na první pohled nadsazené. Kambýsés by před dalším tažením jen ztěží oslabil své vojsko o tak výrazný ne-li většinový oddíl, nehledě na nepříliš velkou sílu povstalců. Tato armáda měla doputovat na vzdálenost asi 100 km od oázy kde byla překvapena katastrofální písečnou bouří a kompletně zničena, což dává smysl, když uvážíme, že případní přeživší byli dezorientovaní a bez dostatečných zásob vody.
Následující uálosti v Perské říši byly navíc natolik bouřlivé, že mnohým kronikářům mohla taková neslavná „maličkost“ jako ztracená armáda uniknout. Kambýsés totiž své nepříliš úspěšné jižní tažení musel záhy ukončit. V Persii vypuklo velké povstání proti jeho vládě vedené jistým mágem Gaumátou, jenž se vydával za již dříve zavražděného Kambýsova bratra Bardyju. Pokud stávající velkokrál chtěl udržet svůj trůn, musel jednat rychle. V Egyptě zanechal nezbytné posádky a vytáhl v čele zbytku vojska k domovu. V červnu 522 př. n. l. se však po cestě do Persie údajně pořezal o meč při nasedání na koně. Rána původně nevypadala nebezpečně, ale brzy se zanítila a Kambýsés II. zemřel a zanechal svou říši sice rozlehlejší, ale nestabilní. I zde se objevily spekulace, že velekrálova smrt nebyla pouhou náhodou. Jednalo se snad o pomstu Egypťanů? Byl viníkem nějaký Gaumátův spojenec, či snad další člen vládnoucí dyastie, budoucí velekál Dareios I.? Na to nám historie už asi odpověď nedá…
Moderní výzkumy
Ale zpět ke ztracené armádě. Po dlouhá staletí zůstával Hérodotos v očích západních historiků neotřesitelnou autoritou a teprve s rozvojem moderní egyptologie v 19. a 20. století se začalo důkladněji pátrat po osudu oněch údajných 50 000 vojáků. Někteří egyptologové poměrně záhy odsoudili celý příběh jako smyšlený, přesto však do oblasti kolem oázy Siwa směřovalo několik vědeckých expedic. Například v osmdesátých letech minulého století vzbudila jisté naděje výprava financovaná americkou Harvardovou univerzitou, ale pádné důkazy neobjevila. Ani sporné nálezy několika artefaktů začátkem nového tisíciletí, nepřesvědčily odbornou veřejnost o existencii a objevu Kambýsovy armády. Zdálo se, že tato vojenská síla, ať už jakkoliv početná, buď nikdy neexistovala nebo zmizela skutečně beze stopy.
Pomsta poražených
Roku 2014 se však diskuze o ztracené armádě znovu rozproudila. Výzkumník Olaf E. Kaper z univerzity v nizozemském Leidenu, který se dříve zúčastnil vykopávek v oáze Dahla ležící daleko na jihovýchod od Siwy totiž zveřejnil zbrusu nové vysvětlení celé události. Podle Kapera nezavála Peršany písečná bouře, ale byli přepadeni povstaleckými jednotkami vzdorofaraona Petubastise, o němž je známo, že po Kambýsově odchodu načas dobyl i hlavní město Memphis a nechal se zde korunovat, než byl poražen novým perským velkokrálem Dareiem. Dareios pak usoudil, že porážka od matky přírody je přece jen méně potupná než porážka od napůl podrobeného nepřítele, a celý neúspěch svého předchůdce nechal připsat kruté poušti.
Závěrem
Ať už za ztrátou armády stála písečná bouře, povstalci, fantazie vypravěčů a historiků nebo třeba pomsta egyptských bohů, Egypťané se s perskou okupací nikdy zcela nesmířili. Po celé zemi propukaly opakovaně nepokoje, takže mimo své opěrné body ztráceli Peršané kontrolu a jednou byli i zcela vyhnáni z říše na Nilu. Když o téměř dvě století později vstoupil do formální perské provincie Alexandr Veliký, byl prý bouřlivě přivítán a provolán národem za osvboditele a faraona. Pro potvrzení svého titulu a uznání za syna boha Amona neváhal podstoupit náročnou cestu právě do oázy Siwa…
Co si myslíte o osuduperské armády vy, vážení čtenáři? Neváhejte dát vědět v anketě a v diskuzi!
Anketa
zdroje: Wikipedia.en
HISTORY revue
vlastní znalosti a názory
