Slavná bitva u Covadongy (722). Jak Španělé zahájili znovudobytí své země?

Události muslimské invaze do Španělska kolem roku 711 a bitvy u Covadongy o 10 let později jsou zahaleny mnoha dějinnými nánosy a jejich pozdější interpretace, jak křesťanské, tak muslimské, nám tuto práci často spíše ztěžují než naopak. Lidové zpěvy a pověsti se sice nezakládají na historických faktech, ale přesto poskytují důležité informace.

V době před maurskou invazí existovalo na území Pyrenejského poloostrova Vizigótské království, jehož obyvatelé a vládci vyznávali křesťanskou víru. Vizigóti zde sídlili již od pádu Západořímské říše a postupně se původně germánský kmen smísil se zdejším starousedlíky keltského a románského původu. Začátkem 8. století tu vládl král Witiza, který však byl prý velmi neoblíben. Proto když v poměrně mladém věku zemřel, žádný z jeho synů neměl dost silnou pozici a na trůn byl zvolen šlechtic don Rodrigo, či Roderic. Ten byl o poznání populárnější než jeho předchůdce, ale rovněž měl své chyby, jednou z nich byla touha po bohatství. V královském městě Toledu stával tehdy údajně velmi starý a velký dům. Bylo již po staletí neotevřen, neboť tak velela tradice. Don Rodrigo však doufal, že tu nalezne nějaké zapomenuté bohatství a, navzdory svým rádcům, kteří se jej snažili odradit, dům otevřel. Nečekaly ho tu však žádné poklady, jen v poslední místnosti ležela obyčejná truhlička. Král nařídil i tu otevřít, ale uvnitř byl jen kousek pergamenu s namalovanými několika snědými jezdci na koních v plné zbroji a nápisem: Tito lidé jsou Mauři a přijdou zničit zem toho, kdo narušil klid tohoto domu! Král Rodrigo se zalekl a dal dům rychle znovu uzavřít, neboť znal ty muže. Jeho říše se rozkládala až na druhou stranu průlivu, dnes pojmenovaného Gibraltar a jeho vojáci se tu s Maury často potýkali.

Toto území prý spravoval jménem krále jistý don Julián, hrabě z Ceuty. Don Julián měl velmi krásnou dceru a pověst o její kráse se donesla až ke sluchu krále Rodriga, jenž po ní zatoužil. I pozval dona Juliána ke svému dvoru a posléze podvrženým dopisem přilákal i jeho ženu s dcerou, kterou nechal hned po příjezdu zavřít do svých komnat. Don Julián nic netušil dokud jednoho dne nepotkal v paláci služebníka své manželky a nepochopil celou pravdu. Nanejvýš rozezlen se vrátil do Ceuty a přemýšlel, jak se králi pomstít. Když se po čase opět setkal s donem Rodrigem, nedal na sobě nic znát a navrhl mu: „Králi tvá říše je velká a mocná a žije v míru, jen tví poddaní za průlivem jsou sužováni nájezdy Maurů. Pošli všechny zbraně, kterých teď není třeba ke mně a tvá zem bude navždy zabezpečena!“ Králi se zdála jeho rada moudrá a podřídil se jí. Don Julián se však už dříve setkal s maurskými vůdci a, jen co bylo pevninské Španělsko zbaveno zbraní, poskytl jejich vojevůdci Gibr-al-Tárikovi a velké armádě sebrané ze všech koutů Ummajovského chalífátu své lodi k překročení průlivu. Jako povodeň zaplavily maurské hordy vizigótskou zemi a král Roderic sbíral vojsko, ba i syny krále Witizy přizval. Ti však k němu chovali zášť, i díky jejich zradě Mauři Rodriga tvrdě porazili a všechna velká města padla do jejich rukou. Oslavy vítězství jim rozhodně nekazilo několik tisíc křesťanských osadníků na severu, v Asturii, odmítajících platit daně, zatím…

Samozřejmě, jakkoliv zajímavá, pověst zůstane pověstí a jako spolehlivý pramen ji brát nelze. I příběh o příchodu Maurů se vypráví v mnoha variantách, leč základ zůstává stejný, mohl by tedy být i pravdivý? Možná. Jak král Wittiza, tak jeho nástupce Roderic jsou obecně přijímáni jako historicky doložené osobnosti, rovněž motiv zrady Witizových synů se vyskytuje v několika kronikách. Existence dona Juliána je už poněkud problematičtější, ale je možné, že vnitřní spory po smrti Witizy mohly vynést novému panovníkovi více odpůrců. Tárikův útok pravděpodobně neměl původně být pokusem o plnohodnotnou invazi, ale poté, co v jižním Španělsku nenarazil na příliš velký odpor, kromě provinčního vojska pod velením Rodrigova synovce, které porazil, zažádal umajjovského správce severní Afriky o posily a po jejich obdržení pokračoval v tažení. Král Roderic se, i s většinou bojeschopných mužů, nalézal na severu země, kde válčil s odbojnými Basky. Zpráva o invazi tak k němu dorazila se zpožděním. Přesto se mu podařilo shromáždit v Córdobě vojsko a vytáhl nepříteli vstříc. O odhad velikosti armád, které se, snad koncem července 711, setkaly u řeky Guadalete, je těžké se pokoušet, jelikož kronikáři uváděli, v závislosti na straně a období, různá čísla od vyšších stovek do řádově desetitisíců mužů. Lze však předpokládat, že převaha se, minimálně po odečtení nespolehlivých jednotek Witizových synů, nacházela na straně berberů. Podle většiny kronikářů právě zrada a ústup z boje křídel pod Witizánským velením zapříčinily obklíčení a zničení středu vedeného králem Rodericem. S vysokou pravděpodobností našel panovník, stejně jako většina jeho bojovníků, v bitevní vřavě smrt, třebaže jeho tělo se nenašlo a později nabrala na oblibě legenda o tom, jak po porážce odešel do hor a stal se poustevníkem. Prohra u Guadalete nemusela nutně znamenat pád celého poloostrova do rukou Maurů, vždyť dosud drželi pouze několik měst na jihu. Tárik se však nemínil spokojit s málem a pokračoval na sever. U Écije se mu postavilo další vizigótské vojsko, leč bylo opět poraženo a arabský vojevůdce do konce roku obsadil bez odporu i Toledo, hlavní vizigótské město.

Vizigóti byli nyní bez krále, bez hlavního města, kde by ho mohli zvolit a bez armády, která by jim získala čas. Dříve podrobené keltorománské obyvatelstvo se místy přidávalo k útočníkům a centralizovaný odpor se rozpadl. Příštího roku padly poslední odolávající oblasti do muslimských rukou. Mohlo se zdát, že hranice mezi křesťanským a arabským světem se posunula od Gibraltaru k Pyrenejím a evropská království padnou jedno po druhém pod kopyty maurských koní. Tárikova popularita mezi vojáky přiměla místodržitele Musu ibn Nusaira, aby dorazil do nově obsazeného území a pokusil se zavést tu systém arabské správy a včlenit al-Andalus, jak byla země pojmenována, do struktury Umajjovského chalífátu. Právě tady však začali Arabové narážet na potíže. Na severu poloostrova, pod ochranou Asturských a Kalábrijských hor, žilo dlouho svérázné a do jisté míry samostatné obyvatelstvo. Po muslimském vpádu sem přišlo i mnoho lidí z jihu, nezřídka šlechticů a bojovníků, kterým se podařilo uprchnout. V roce 718 se již cítili natolik silní, že ze svých řad zvolili šlechtice jménem Pelayo, latinsky Pelagius, a ten začal opět užívat titul krále. Asturijci pod jeho vedením přestali platit džizju, daň pro nevěřící, a napadali maurské posádky na svém území. Místní muslimští velitelé se několikrát pokusili Pelayovu skupinu, zpočátku čítající pouze pár stovek bojovníků, dopadnout, ale nový král jim vždy zmizel v horách. O tři roky později však měli povstalci namále. Jelikož ztráty na daních byly nízké a arabští vládci v Córdobě nepovažovali Pelaya za hrozbu, nevyslali dosud proti němu pořádné vojenské síly, které raději posílali na nájezdy do jižní Francie. To se však nyní mělo změnit. Musova armáda utrpěla porážku u Toulose a její vůdci, obávajíce se hněvu nadřízených, se rozhodli vylepšit si kredit potřením asturských povstalců.

Pelayo toho času pobýval se svými muži v jeskyni Covadonga na úpatí hory Auseva v pohoří Picos de Europa. Snad už tehdy stával v jeskyni kostel Panny Marie, který se po bitvě stal oblíbeným poutním místem. Z okolností lze usuzovat, že byl početnou muslimsku armádou buď překvapen, anebo ji nepokládal za nebezpečí. Maurské jednotky vedeny Al-Quamou pravděpodobně pochodovali k Pelayovu úkrytu údolím Cangas, jenž jim znemožňovalo využít početní převahy. V jejich vojsku se údajně nacházel i sevillský biskup Oppa, který se ráno před bitvou pokusil Pelaya přesvědčit, aby se vzdal, leč neuspěl. Nato Al-Quama zahájil útok, ale jeho postupující vojáci byli napadeni Asturijci z okolních svahů a posléze rovněž hlavními Pelayovými silami z jeskyně. Pravděpodobně poté, co jejich velitel padl, se dali na neorganizovaný ústup, čehož využili povstalci a způsobili jim těžké ztráty. Úspěch neslavilo ani odvetné arabské vojsko a don Pelayo mohl rozšířit a upevnit své Asturské království, z něhož později povstala království Léon, Navarra, Aragon a Kastilie, která po staletích krutých bojů vytlačila Maury zpět odkud přišli. Ačkoliv muslimové se na Pyrenejském poloostrově zasloužili i o rozvoj vědy a architektury, pád jejich poslední výspy v jihošpanělské Granadě v roce 1492 přijal zbytek, nyní silného a téměř sjednoceného, Pyrenejského poloostrova s pochopitelným nadšením.

O skutečném rozsahu a strategickém významu střetu u Covadogny se vedou spory již po staletí. V současnosti se soudí, že se jednalo spíše o drobnější šarvátku, kdy se počty Španělů odhadují na několik stovek, jejich protivníci disponovali snad pár tisíci. Ačkoliv se nejednalo o kdovíjaké rozdrcení celé muslimské armády, význam bitvy u Covadogny není radno podceňovat. Její odkaz dal pozdějším generacím pevný bod, od kterého se mohli odrazit a bojovat za osvobození své země, což má, v historii i v životě, cenu armádami nezměřitelnou.

Zdroje: Wikipedia.es

https://www.turismoasturias.es/en/-/blogs/guia-para-visitar-covadonga-los-lagos-y-alrededores

VÁCLAV CIBULA, Cid a jeho věrní

vlastní znalosti a názory