Článek
Hornické městečko Naica, obývané přibližně 5 000 obyvateli, se nachází v severomexickém státě Chihuahua. Leží na úpatí stejnojmenného pohoří a obklopuje ho vojenská oblast. Kromě místních obyvatel a několika úředníků vlády, či těžebních společností, které v místě působí, by snad ani nikdo nevěděl o jeho existenci, kdyby…
Původ pokladu
Příběh tohoto místa začíná vlastně již v dávných dobách geologického formování Země. Právě tady totiž nastala takřka ideální konstelace přírodních podmínek. Celý komplex se rozkládá nad podzemní magmatickou komorou. Právě teplo sálající z tohoto prostoru ohřívalo spodní vodu bohatou na síru, která se působením okysličené povrchové vody oxidovala na síran, posléze vysrážený jako anhydrid. Geologické hodiny však tikají neúprosně a jeskyně se začaly ochlazovat. Díky tomu se krystaly anhydridu rozpustily a jejich místo zaujaly pevnější krystaly sádrovce. Ty pak rostly, díky relativnímu teplu a občasným dodávkám vhodného materiálu a díky zaplavování jeskyní, následující půl miliardu let do podoby, ve které je poprvé spatřilo lidské oko. Nutno říci, že pravděpodobnost takového vývoje je velmi nízká a možná se tak jedná o jediné podobné místo na Zemi.
Velký objev
Historie těžby v oblasti Naicy začala nejpozději na počátku minulého století. Zdejší doly, oplývající olovem, stříbrem a zinkem, vlastnila a stále vlastní společnost Industrias Peňoles, sídlící přímo ve městě. Již v roce 1910 objevila při hloubení nového tunelu četa dělníků podzemní prostor, nazvaný později jeskyně Mečů, podle špičatých, až jeden metr dlouhých selenitových krystalů. Jelikož se jedná o stejné struktury, jako v níže položené jeskyni Krystalů, soudí se, že zde došlo k vychladnutí dříve a růst proto netrval tak dlouho.
Trvalo dlouhých 90 let než, v roce 2000, došlo k odhalení, které Naicu definitivně zapsalo na seznam nejzajímavějších míst na světě. V dubnu toho roku, při vysoušení zlomu, který hrozil zaplavením dolu, horníci objevily jeskyni, jež by se hodila spíše do nějaké pohádky, či legendy, než do střízlivého světa současnosti. Prostora ve tvaru podkovy byla totiž vyplněna selenitovými krystaly, protínajícími jeskyni od stěny ke stěně.
Kdekdo by se ihned nadšeně vrhl do zkoumání celého komplexu, avšak co je dobré pro krystaly nemusí právě svědčit lidem. V jeskyni krystalů totiž panuje úmorné vedro (kolem 56°C) a vlhkost vzduchu se blíží k 100%, což vystavuje lidský organizmus značnému riziku. Vědci vedení Paolem Fortim, expertem na krystaly z univerzity v italské Bologni, tak museli vyvinout speciální chladící oblek a respirátor, a i s těmito ochrannými prvky se šlo v prostoru bezpečně pohybovat pouze několik desítek minut.
Poté, co byla alespoň většina pohádkové jeskyně prozkoumána a odebrány vzorky, se však objevil další problém. Na vzduchu se totiž selenitové krystaly začaly rozpadat. Naická důlní společnost se proto rozhodla prostor zapečetit a opět nechat zaplavit podzemní vodou. A to je dost možná nadlouho poslední lidský vstup do nekonečného příběhu jeskyně obřích krystalů v Naice.
zdroje: Wikipedia
Atlas Obscura, Dylan Thuras
