Ve znamení kříže za majetkem, mocí a slávou. První křížová výprava.

Vlající zástavy, chrabří rytíři, nesmiřitelný boj kříže proti půlměsíci, ale i vypálená města a desetitisíce padlých převážně na území dnešního Izraele. Tak, či podobně si nejspíše většina z nás představuje snad nejslavnější sérii válečných střetů středověku - křížové výpravy. Jaká je ale skutečnost? Jako vždy mnohem složitější a barvitější. Ať už obdivujeme vítěze velkých bitev, anebo odsuzujeme činy plenitelů, jejich význam je nesporný.

Překvapivě se historie křížových výprav nezačala psát ve Svaté zemi, Palestině, ani v západoevropských státech, ale v hlavním městě Byzantské říše, Konstantinopoli. Zdejší panovník, císař Alexios I. Komnenos, sice dokázal převzít trůn, získat zpět území na Balkáně a porazit Pečeňegy, nicméně se Seldžuckými Turky, kteří v předchozích letech obsadili Malou Asii a posvátná místa křesťanů v Palestině, si nevěděl rady.

Učinil tedy bezprecedentní krok a roku 1095 požádal o pomoc papeže Urbana II. Islámská hrozba byla natolik silná, že ho přiměla zapomenout na odvěkou rivalitu katolické a pravoslavné církve. Papež usoudil, že takové výpravy by mohl využít k posílení své pozice, a proto pronesl na závěr koncilu v Clermontu plamenný projev. Možná trochu působivěji, než sám chtěl, hovořil o zločinech Turků a nutnosti vyrvat Svatou zemi z jejich područí. Za účast v tomto „spravedlivém“ boji nabízel jménem Božím odpuštění všech hříchů. „Bůh to chce!“, zaznělo údajně z úst Urbana II. Abychom pochopili dopad papežových slov, musíme se vcítit do role středověkého člověka, ten totiž, ať vládce, či chudák, považoval péči o svou duši za stejně, ne-li více důležitou než správu svých záležitostí na tomto světě. Často jedinou ambicí chudších obyvatel bylo přijít po smrti do nebe. Jen malé procento obyvatel, většinou duchovních, umělo číst, ale o Betlémě, Jeruzalému a jejich významu slyšel snad každý, proto se nelze divit událostem, které následovaly.

Takřka okamžitě po konci Clermontského projevu přeskočila jiskra, jež dala vzniknout Křížovým výpravám na potulné kazatele, kteří z ní rozdmýchali požár. Desítky tisíc převážně neozbrojených a chudých lidí následovali kněze jako byl Petr Poustevník. Věřili ve spasení a někteří doufali, že ve Svaté zemi zbohatnou. Když po dlouhém putování, během kterého si vybíjeli svůj zápal židovských čtvrtích, dorazili před Konstantinopol, nevěděl císař Alexios, co s nimi. Očekával maximálně pár tisíc profesionálních žoldnéřů, a ne hordy místy zfanatizovaných vesničanů. Nakonec jim zapůjčil několik lodí, na kterých se přeplavili přes Bospor a v Malé Asii postavili pevnůstku Civetot. Místní armádu Rúmského sultanátu nicméně jejich přítomnost nenadchla, tak bylo osazenstvo Civetotu přepadeno a pevnost dobyta. Přežilo pouze několik tisíc Byzantinců.

To byl konec lidové výpravy, ale také začátek výpravy knížat. Papež totiž neoslovil pouze nižší vrstvy obyvatel. Bojovné feudální pány lákalo sice především bohatství a vidina nezávislých států, ale nesmíme zapomínat na tisíce nadšených rytířů a vojáků z celé Evropy kteří šli s nimi.

Roku 1097 tato vojska společně, opět za pomoci byzantských lodí, vstoupila na asijskou půdu. Křižákům nahrával fakt, že nejrůznější emiráty, beyliky a sultanáty nebyly vůbec jednotné, a tak se na cestě Malou Asií utkali pouze s vojsky Rúmského sultána Kiliče Arslana, která porazili v bitvě u Dorylamea.. Největší výzvou první křížové výpravy se tak stalo až obléhaní velkého a dobře opevněného města Antiochie. Před antiochijské hradby přitáhli křižáci hladoví a oslabení. Rozložili se před branami a snažili se město vyhladovět. Po krátké době, kvůli útokům okolních muslimských vojsk a důsledným problémům se zásobováním, začaly jejich řady řídnout hladem a později dezercí. Navíc se k městu blížila dosud největší armáda, se kterou by kdy bojovali. Nakonec díky úplatku se pár desítek křižáků dostalo dovnitř a otevřelo bránu zbytku. Antiochie padla 2. června 1098. Ale jednalo se o Pyrhovo vítězství, neboť vzápětí bylo město bez zásob obležena Korbughovým vojskem a křižáci se měli co ohánět, aby odolali přímému útoku. Vyjednávání selhalo, tenčí se řady pod křížovými korouhvemi mohl zachránit jedině zázrak-a ten se stal. Vizionář Petr Bartolomeus tvrdil, že Svaté kopí, jedna z nejposvátnějších křesťanských relikvií, která dle legend dovede své vlastníky k vítězství, je ukryto pod dlažbou místní baziliky. Křižáci zahájili vykopávky a kopí bylo vskutku brzy nalezeno. O jeho pravosti sice mnozí pochybovali už tehdy, ale většina uvěřila, že Bůh je neopustil. Korbughovi se ráno 28. června naskytl překvapivý pohled, rozedraní a hladoví muži ze západu, jen zlomek z nich na koních, či oslech,(zbytek snědli). Ale všem plálo v očích nadšení, jako když vyráželi z Clermontu. Mosulský atabeg, vědom si své převahy, je v klidu nechal zaútočit, tato převaha však byla toliko početní. S prvním nárazem do muslimských řad se mezi křižáky rozletěla zvěst, že nebeští rytíři bojují v jejich řadách a že Bůh jim přeje vítězství. Zda to byla pravda nevím, ale Korbughova armáda byla toho dne rozprášena.

Navzdory stále nepříznivé zásobovací situaci, propukly, jak už to po velkých vítězstvích bývá, spory mezi vůdci výpravy. Papežův vyslanec, biskup Adhémar Le Puy, podlehl moru, a tak hašteřící se normany, franky, provensálce a byzantice neměl kdo usmiřovat. Po dlouhých jednáních se nakonec norman Bohemund z Tarentu, který měl na dobytí města největší zásluhy, dohodl s císařem a stal se prvním antiochijským knížetem. Začátkem roku 1099 tak první křížová výprava vstoupila do svého posledního dějství. Po dlouhém a neúspěšném obléhání Arqy se křižáci raději s dalšími místními muslimskými vládci dohodli a výmněnou za potraviny nechali jejich města na pokoji. 7. června tak konečně spatřili město pro které toho tolik vytrpěli a které desetitisíce jejich souputníků už spatřit nemohly-Jeruzalém. Tradičně špatné zásobování a hrozba útoku egyptských Fátimovců, kterým město patřilo, donutily zbytky (z původních až 100 000 členů zbylo sotva 12 000 bojovníků) první křížové výpravy jednat. Navzdory neustálým hádkám mezi Raymondem z Toulose, iniciátorem nešťastného obléhání Arqy, a Godefroyem z Buillonu, město po útoku ze dvou stran padlo. Když však 15. července překročili rytíři pod znamením kříže jeruzalémské hradby ulice města byly zaplaveny krví. Tato křížová výprava, první svého druhu, tak splnila svůj účel. Svatá země byla dobyta a když Raymond z Toulose, znechucený prohlášením Godefrye za de facto prvního Jeruzalémského krále, dobyl Tripolis, vznikl poslední ze čtyř křižáckých států, které v nějaké formě přetrvaly téměř 200 let. Co však trvá stále je prostá lidská otázka: Stálo to za to a bylo to správné?

zdroje: Wikipedia

Ottova encyklopedie Války Světa, Petr Klučina

knihy nakladatelství Extra Publishing