Článek
Byť ho stále více lidí vnímá jen jako část velkého Spojeného království, tak po stovky let zde existoval samostatný státní útvar. A přestože nakonec podlehl tlaku z jihu, mohou si dnešní potomci dávných skotských klanů připomínat činy těch, kterým se podařilo tuto chvíli oddálit dostatečně na to, aby skotské tradice a kultura nebyly zapomenuty.
Když v roce 1286 Alexandr III., poslední skotský král z dunkeldské dynastie, nešťastně spadl z koně a zemřel, zanechal za sebou prosperující zemi s pevným postavením. Skotsku, které si prakticky od prehistorických dob zachovalo svůj osobitý ráz, se nikdy nevedlo lépe. O čtyři roky později však bylo vše jinak. Alexandrova vnučka a jediná dědička, sedmiletá norská princezna Margaret, během plavby zemřela a zem zachvátily spory mezi kandidáty na trůn. Regenti, obávající se bezvládí, požádali o pomoc švagra svého posledního krále, anglického panovníka Eduarda I. Tento vladař, později výstižně zvaný Kladivo na Skoty, jim ochotně vyhověl. Až příliš ochotně. Zatímco skotští magnáti rokovali ve městě Berwick upon Tveed o volbě nového krále, upevňoval král Anglie svou vládu nad jejich zemí. V roce 1292 se skoti konečně dohodli, jako nejsilnější byly shledány nároky Johna Balliola, zatímco druhý kandidát, Robert Bruce, hrabě z Carricku, sněm rozmrzele opustil. Balliol nebyl silný král a Eduard to věděl. Jeho volbu neuznal a obratem se sám prohlásil vládcem Skotska, přičemž oprávněnost své vlády podložil silou anglické armády. Porazil Skoty v bitvě u Dunbaru, donutil Johna Balliola rezignovat a rozmístil své posádky po celé zemi, zdálo se, že nezávislosti tohoto svérázného kraje odzvonilo.
Wallaceovo povstání
Anglický král byl nepochybně zkušený vojevůdce, nepoddajnost Skotů však podcenil. A tak, zatímco, ukolébán rozpačitými sliby věrnosti od vyšších šlechticů, odjel vyřešit své záležitosti ve Francii, v nové části jeho říše začal doutnat plamen vzpoury. Když se pak povstání rozhořelo naplno, stanuli v jeho čele dva muži, Andrew Moray, magnát ze severu, a rytíř William Wallace, statečný muž, který sice nevlastnil velké statky, ale za svou vlast byl ochoten zemřít. Společně dobyli Scone a skotští šlechtici se začali houfně přidávat k povstalcům. Angličané ztráceli opěrné body jeden za druhým a vojenský střet byl pouze otázkou času. Eduard I. byl sice za mořem ve francii, nicméně John de Warenne, hrabě ze Surrey, na jeho výzvu sebral vojsko a vytáhl na sever. Anglická armáda, byť oslabena zradou Roberta Bruce, byla početnější. Ale Skotové byli odhodlaní a Warenne nedosahoval vojevůdcovských kvalit svého krále. Mezi ním a Wallacem stála řeka Forth, která se dala překročit pouze po stirlingském mostě. Angličané, vědomi si své přesily, se přes most pokusili přejít. Když se však na protějším břehu nacházela sotva třetina jejich vojáků, ozval se z protějšího zalesněného kopce válečný ryk tisíců skotských hrdel. Na překvapené útočníky vyrazil les dlouhých kopí a hrabě ze Surrey nařídil ústup. Wallace dobyl toho dne, navzdory Morayově smrti, velké vítězství a prohlásil se strážcem Skotska. Nicméně ne vše bylo tak pozitivní, mnoho šlechticů stále zachovávalo věrnost Eduardovi a co hůř, jmenovaný panovník se vrátil z Francie, aby se pomstil. Navíc ani povstalci nebyli jednotní, Wallace sice sledoval hlavně nezávislost své vlasti, ale mocní magnáti, zvláště Bruce a další uchazeč o korunu, John Comyn, se často nemohli vystát. Všechny tyto problémy vyústily roku 1298 v drtivou Wallacovu porážku v bitvě u Falkirku, po které se vzdal svého titulu a odešel do Evropy shánět podporu. Falkirk neznamenal okamžitý konec povstání, ale hádající se Bruce a Comyn nemohli efektivně vzdorovat opakovaným anglickým útokům. V roce 1304 se skotský odpor definitivně sesypal a téměř všichni skotští velitelé (Robert Bruce jako první) přísahali Eduardovi věrnost. Kdo tak odmítl učinit byl........ starý známý William Wallace. Co nedokázala všechna silná vojska Anglie, na to stačila jediná podlá zrada. Wallace byl popraven v Londýně, daleko od skotských vřesovišť, roku 1305. Skotské území bylo znovu obsazeno a vypadalo to na konec povstání. A opět to byl hluboký omyl.
Král Skotů
Mužem, který dovedl po dlouhých třinácti letech Skoty k vytoužené obnovené nezávislosti nebyl nikdo jiný než Robert Bruce, nejsilnější zbylý kandidát na trůn. Jeho loajalita k Angličanům byla velmi a slabá, a proto Eduard I. začal podnikat kroky k jeho izolaci. Bruce ale na nic nečekal a na 10. února 1306 si naplánoval schůzku se svým největším odpůrcem Johnem Comynem v Dumfrieském klašteře. Zde došlo nejspíše k dosti vyhrocené výměně názorů a rozlícený Bruce Comyna zabil. Věděl, že před trestem za vraždu na posvátné půdě ho může uchránit pouze královská koruna, a tak se za necelých sedm týdnů konala ve Scone korunovace. Robert I., skotský král byl připraven o své království bojovat. První příležitost však prohrál na plné čáře. U Methvenu zapomněl postavit hlídky a jeho vojsko bylo rozprášeno jednotkami Aymera de Valence. Načež jeho zbytky prchly na území klanu MacDougallů, příbuzných Comyna. Ztráta celé armády, vyjma několika nejbližších přátel a příbuzných, která by jiného zlomila, Roberta Bruce naopak posílila. Vypráví se, že se jednoho dne schovával v jeskyni a uvažoval o kapitulaci. Náhle však zpozoroval pavouka, který se, zavěšen na laně, snažil neúspěšně zhoupnout na stěnu jeskyně. Po mnohých pokusech uspěl a Bruce si údajně řekl: „Když se může pavouk snažit a dosáhnout nakonec svého cíle, tak to dokážu i já!“. Nemohl sice vládnout skotské zemi, ale prohlásil se králem Skotů a začal význam tohoto titulu naplňovat. Zatímco se skrýval na odlehlých ostrovech, jeho věrní, jmenovitě bratři Bruceové a věrný spolubojovník, John Douglas, zahájili mohutnou partyzánskou válku a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už následujícího roku byl schopen u Loudon Hill vrátit porážku Aymerovi de Valence a ovládl většinu Skotska. Eduard I. nemohl nechat tento vývoj bez povšimnutí, ale uprostřed válečných příprav, k Bruceově nesmírnému štěstí, zemřel a na jeho míst nastoupil slabý a nezkušený Eduard II. Psal se rok 1314 když se začalo schylovat k rozhodné bitvě. Robert, který si podmanil takřka celé Skotsko, vypořádal se s Comyny a ohrožoval svými nájezdy severoanglická města, nechtěl podcenit angličany a utkat se s nimi v nevýhodném terénu jako Wallace u Falkirku. Oblehl proto důležitý hrad Stirling a s velitelem obránců uzavřel dohodu, pokud do 24. Černa nedorazí posily, hrad se vzdá. To ovšem Eduard II. nemohl připustit a urychleně vyrazil na sever. Nepochopil, že ho Skoti mají přesně tam kde ho chtějí mít. U Bannockburnu zaútočily na jeho armádu ze všech stran schiltrony (skotské formace pěchoty s dlouhými kopími) a anglickou krví zpečetily nezávislost své vlasti a vládu Roberta I., jehož potomci jednou pardoxně dosedli na i na anglický trůn. Ironií osudu tak Angličané podlehli podobné taktice, kterou později úspěšně použili proti Francii, skotskému spojenci.
Závěrem
Přes všechen vzdor, houževnatost a odhodlání místních, se severní stát nemohl ubránit rozpínavosti neúměrně větší a lidnatější Anglie donekonečna. Třebaže na začátku 17. století na pomyslný společný trůn obou zemí usedla původně skotská dynastie Stuartovců, jejich domovina se žádných výhod nedočkala. Anglická revoluce, občanská válka a posléze silně centralistická vláda Olivera Cromwela svobodám seveřanů rovněž nepřidala. Když pak byli, pouhých 28 po svém návratu, katoličtí stuartovci opět vyhnáni a nahrazeni oranžským a následně hannoverským rodem, pokusil se dědic posledního stuartovského panovníka, princ Karel Eduard, naposledy použít oblíbenou kartu anglických královských exulantů. A sice využít Skotsko a zdejší loajální klany ke znovuzískání trůnu. Době dovedných léček a neohrožených horalů však už odzvonilo. Roku 1746 byly tisíce vzbouřenců pobity na Cullodenské pláni a spolu s nimi padla, pod tíhou zákona o Unii a v poslední bitvě na území ostrovního státu, na dlouhé časy i skotská Samostatnost.
Anketa
zdroje: Wikipedia.en
vlastní znalosti a názory
