Článek
Každý snad, alespoň ve škole, slyšel, nebo četl větu podobného znění: Na začátku 19. století, v době národního obrození, hledali obrozenci důkazy o nezávislosti a starobylosti českého jazyka. Nedostatek středověkých písemných pramenů, dovedl některé z nich(Václav Hanka), k tomu, že takováto díla jako na zavolání „objevili“. Nepravost rukopisů královedvorského a zelenohorského byla mnohokrát, navzdory zjitřelému národnímu cítění, prokázána(mj. prof. Masarykem) a dnes už představují pouze zajímavou kuriozitu z doby obrození. Tečka. Další řeč se (alespoň většinou, nerad bych někomu křivdil) nevede.
Historie rukopisů…
Přitom, podobně jako s mnoha jinými historickými „prokázanými pravdami“, tak ani s (ne)pravostí rukopisů to v dnešní době není tak jisté.
Pojďme si nejprve trochu představit rukopisy a historii sporů kolem nich. Nejdříve je třeba si uvědomit, že spor, stejně jako samotné jeho objekty měl od počátku dvě roviny. A sice exaktní, která spočívala v konkrétních studiích, rozborech a dalších podobných šetřeních rukopisů. Druhá rovina, bohužel často převažující, byla rovinou abstraktní, národnostní ba i politickou. zde nalézáme tu méně vědeckou část sporu, jako , často i fyzické, napadání názorových oponentů (praktikované například na již zmíněném Masarykovi), nepřiměřené útoky v tisku, i když ty se v té době páchaly nezřídka i kvůli vyloženým malichernostem. A v neposlední řadě velmi oblíbené nálepkování odpůrců pravosti coby „nepřátel národa“, které si vyžádalo mj. i věc nejcennější - lidský život
Málo známým faktem je také, že mezi sporné písemné památky souhrnně známé jako „Rukopisy“, případně RKZ, se počítají i další díla, zpravidla kratší a veršovaná, jako Píseň pod Vyšehradem.
Tím se konečně dostáváme k dvěma nejvýznamnějším sporným písemnostem. Jako první byl v roce 1817 vynesen z věže kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem na denní světlo rukopis obsahující celkem 1229 veršů, většinou epického rázu, rozdělených do 14 básní. Málo nápaditě byl pokřtěn jako Královédvorský a předán do rukou jeho objevitele a možného tvůrce Václava Hanky. Později byl Hankou darován do sbírek Vlasteneckého muzea v Praze. Epické části byly okamžitě zařazeny do nejstarších českých dějin po bok obsahu Kosmovy kroniky (s níž se nezřídka shodovaly). Lyrické básně pak posloužily jako tolik vítaný důkaz o starobylosti a umělecké hodnotě češtiny. Dle číslování kapitol se mělo jednat o pouhý fragment původně ještě mnohem rozsáhlejšího díla, nebo je to snad pouze falzifikátorova zástěrka způsobená velkou časovou i odbornou náročností "projektu"? Kdo ví!? Druhý rukopis, původně nazvaný podle obsahu Libušin soud, se objevil o rok později. A když jsem napsal objevil se , myslel jsem to doslova protože jednoho dne zcela nečekán a anonymně v poště vrchního purkrabího a podporovatele zmíněného Vlasteneckého muzea Františka Antonína Kolovrata. Až o více než 40 let později rozkryl jeho údajný původ historik Václav V. Tomek. Oním záhadným odesílatelem měl být vysloužilý úředník Ondřej Kolář, který ho údajně objevil v blátě hospodářských budov svého působiště-zámku Zelená Hora. Po poradě s místními vlastenci a v obavě před tehdejším majitelem panství, který českým národním snahám právě nefandil, rozhodl se prý poslat cenný dokument do Prahy. Za zmínku snad stojí ještě, že toho času byl v místě nálezu kurátorem sbírek jistý malíř František Hořčička, restaurátor, falzifikátor a dobrý známý Václava Hanky.
...A sporů kolem nich
Zatímco první objev byl přijat, minimálně českou intelektuální obcí, jednoznačně, pozice rukopisu Zelenohorského tak jistá hned od počátku nebyla. Po prohlédnutí pořízené kopie nabyl významný obrozenec a jazykovědec Josef Dobrovský přesvědčení, že jde o podvrh a roku 1924 vlastně celý spor zahájil, když za autora písemnosti údajně vytvořené kolem roku 900 označil Václava Hanku. Mezi jeho hlavní argumenty patřily neshody nálezu s kronikami Kosmovou a Dalimilovou a také až neuvěřitelná shoda jazykové stavby s tehdejšími teoriemi. Po Dobrovského smrti byly pochybnosti načas zásluhou mj. Palackého odsunuty a spor se přesunul do zahraničí. Zde byli odpůrci rozděleni do dvou proudů. Jeden představovali němečtí historici, kterým se pochopitelně nezamlouvalo, v RKZ časté, opěvování slovanství a české samostatnosti, druhou větev pak představovali slavinisté, kterým právě ono až tendenční opěvování připadalo přece jen trochu podez
řelé. V průběhu let se i na domácí pudě podařilo prokázat nepravost některých drobnějších „nálezů“ té doby, nezřídka spojených s okruhem kolem Václava Hanky a Josefa Lindy, takže i pozice dvou hlavních rukopisů se počala otřásat v základech.
Za období vyvrcholení sporu se považuje období přibližně poslední čtvrtiny 19. století. Od roku 1877 začalo přibývat opatrných náznaků i zcela nepokrytých útoků na pravost jednoho, či, stále častěji, i obou rukopisů. Zastáncům pravosti se nějaký čas ještě dařilo, zvláště mezi laickou veřejností, za pomocí hesel typu Kdo popírá pravost rukopisů popírá český národ, držet povědomí o jejich autenticitě, ale se zapojením Tomáše G. Masaryka a jeho skupiny realistů, kteří, přesvědčeni o nepravosti RKZ, houževnatě vytrvali navzdory veřejné nenávisti a nakonec s pomocí (mnohdy sporných a dnes vyvrácených důkazů) přesvědčili říšskou školní radu, aby od roku 1899 přeřadila RKZ z literatury středověké do novověké a bylo rozhodnuto. Další generace vyrůstaly v přesvědčení o nepravosti, zatímco opačný názor skomíral
Dají se tedy veškeré argumenty pro autentičnost považovat za vyvrácené a jsou RKZ definitivní padělky? Rozhodně ne. „Přeživším“ zastáncům pravosti, dnes sdruženým v 4eské rukopisné společnosti, se podařilo úspěšně napadnout mnoho důkazů protistrany a zdá se že spor znovu ožívá. Jisté je, že stáří pergamenu i receptura inkoustu byly několikrát chemickou analýzou potvrzeny a i mnohé „vysprávky“ lze vysvětlit snahou o zachování, či restauraci. Takže co když se to již století a čtvrt učíme špatně? Je to možné? Ostatně nebylo by to bohužel poprvé…
A co vy? Jaký je váš názor? Nestyďte se o něj podělit v anketě a diskuzi!