Článek
Cervantesovo mládí - akademik na útěku
Miguel de Cervantes y Saavadra se narodil pravděpodobně 29. září 1547 ve městě Alcalá de Henares nedaleko Madridu. Jeho otcem byl Rodrigo de Cervantes, zchudlý šlechtic, který se živil jako tzv. bradýř, čili holič a nepříliš kvalifikovaný lékař a chirurg v jedné osobě. Matka se jmenovala Leonor de Cortinas, pocházela ze statkářské rodiny a kromě Miguela porodila ještě šest dětí.
V době Cervantesova narození se Španělsko nacházelo na vrcholu moci. Z Nového Světa proudily do země drahé kovy a zdejší panovník Karel V. (mimochodem také císař Svaté říše římské a bratr českého krále Ferdinanda I. Habsburského) byl bezesporu oprávněně považován za nejmocnějšího vladaře Evropy. Tato velmocenská politika však měla i svou temnou stránku. Obyvatelstvo tížily značné daně a, navzdory přílivu bohatství z jiných světadílů, ekonomika stagnovala.
Častý nedostatek peněz poznamenal i život rodiny Cervantesových. Roku 1551 se Rodrigo i s rodinou přestěhoval za lepším životem do Valladolidu. Ve svém řemesle se ale příliš nevyznal a nějaký čas si pobyl i ve vězení pro dlužníky. Roky Miguelova dětství plynuly ve znamení častého stěhování. Navzdory nejistému živobytí se však Miguelovi, během pobytů v Seville a Cordobě, dostalo slušného vzdělání. Když dosáhl devatenácti let, nastoupil na Estudio de la Villa v Madridu a pod vedením Juana Lópeze začal publikovat první drobné literární práce.
Útěk do Itálie
Stejně jako Don Quijot opustil své rytířské romány aby jeden prožil, tak i Miguel Cervantes zanechal akademické kariéry a vydal se do světa. Měl však patrně úplně jiné důvody než literární snílek. Až do dnešních dnů se totiž zachoval zatykač na jméno Miguel de Cervantes datovaný 15. září 1569 a potvrzený králem Filipem II., kde stojí, že jmenovaný zranil v souboji jistého dělostřelce Antonia de Sigurgu. Cervantes, jakoby tušil své budoucí osudy, nemínil skončit ve vězení a prchnul do Itálie, kde vstoupil do služeb kardinála Giulia Acquavivy.
Boj u Lepanta a zajetí
Zatímco se Cervantes seznamoval s italským prostředím a kulturou, v Evropě se daly do pohybu velké události. Po letech nejistého míru napadla Osmanská říše ostrov Kypr, držený Benátčany. Křesťanští vládci ve středomoří proto na chvíli zapomněli na vlastní spory a zformovali Svatou Alianci, jejímiž členy byli mj. Benátky, Janov, Neapolsko a Španělsko, aby se zbavili hrozby představované zvláště mocnou osmanskou flotilou. Alianční síly pod velením dona Juana d'Austria, nevlastního bratra španělského krále, se shromáždily v Neapoli. Když pak křesťanské loďstvo odrazilo od břehu, nechyběl na palubě galéry Marquese, doprovázený svým mladším bratrem Rodrigem, ani Miguel Cervantes, který díky jednomu rodinnému příteli získal místo důstojníka a příslib zrušení zatykače.
Jen málo námořních bitev v dějinách si vydobylo takovou proslulost a symbolický význam jako řež mezi flotilami Svaté ligy a Osmanské říše, k níž došlo 7. října 1571 v zálivu Patras u přístavu Lepanto na řeckém pobřeží. Jednalo se o největší a zároveň poslední střetnutí, kde hlavní úlohu hrály galéry poháněné vesly, budoucnost měla patřit plachetnicím s co největší palebnou silou. Několikahodinová bitva skončila drtivou porážkou Osmanů. Plavidla ligy disponovala lepšími děly, přesto se však bitva rozhodla starým osvědčeným způsobem, a to zahákováním soupeřovy lodi a bojem posádky proti posádce, ve kterém měli lépe vyzbrojení Evropané navrch. Velitel Osmanů, Sufí Alí Paša, padl na palubě své lodi, když byla obsazována vojáky z vlajkové galéry dona Juana a v řadách jeho plavidel propukla panika, která dokonala dílo zkázy. Zachránila se pouze menšina osmanských lodí, které se včas skryly v přístavu, a také galéry alžírských pirátů, které dosáhly dílčích úspěchů na levém křídle, nicméně po zralém uvážení situace se jejich velitel rozhodl z bitevního zálivu urychleně odplout k domovu.
Fatální zranění
Ani na křesťanské straně se bitva neobešla bez značných ztrát. Ačkoliv počet padlých byl paradoxně nižší než počet zachráněných, převážně křesťanských, otroků od vesel tureckých galér. Přesto nejedna benátská, španělská či janovská rodina ztratila v bitvě člena. Své by o tom mohl vyprávět (a také to později dělal) právě Miguel Cervantes. On i jeho bratr Rodrigo sice přežili, nicméně rozhodně ne ve zdraví. Cervantes se totiž v zuřivé dělové palbě podle dostupných svědectví rozhodně nedržel vzadu. Velel malému člunu s asi dvanáctičlennou posádkou, jehož úkolem bylo nenápadně obeplouvat lodě nepřítele a posléze vtrhnout na jejich palubu z nečekané strany. Pravděpodobně právě při jednom takovém přepadu byl Cervantes postřelen do levé strany hrudníku a do levé ruky. Zranění nebyla sice bezprostředně životu nebezpečná, ale půlroční pobyt v Messinské (přístav na Sicílii, kam se po bitvě flotila Svaté ligy vrátila) nemocnici si vyžádala. Kulka navíc zasáhla hlavní nerv v levé ruce, což znamenalo ztrátu schopnosti pohybovat s ní.
Ani takové zranění však nemohlo zastavit muže Cervantesova charakteru. Ihned po zotavení znovu vstoupil do armády a zúčastnil se několika válečných akcí proti Osmanům ve východním Středomoří. Vydobyl si respekt dona Juana d'Austria i dalších velitelů a tak, když se 15. září 1575 plavil na palubě galéry Sol ke španělským břehům, mohl kromě jistoty královy milosti pociťovat i naději na výnosný úřad, který by mu pomohl ze stále poněkud nejistého finančního postavení. Tyto uspokojivé vyhlídky však byly brzy překryty plachtami flotily alžírských pirátů, kteří Sol přepadli a posádku zajali. Díky doporučujícím dopisům, které měl u sebe, považovali Cervantese za významnou osobu, a proto za něj i za jeho bratra Rodriga stanovili vysoké výkupné, značně přesahující možnosti Cervantesovy rodiny ve Španělsku.
Astronomické výkupné a čtyři útěky
Miguelovi tak začaly dny alžírského zajetí. Bylo by však velkou chybou domnívat se, že muž Cervantesova ražení trávil dny pouhým vysedáváním ve vězení s okovy na rukou a se svěšenou hlavou. Již krátce po svém převozu do města se poprvé pokusil o útěk, když spolu s několika spoluvězni vyklouzl z vězení a vydali se směrem k nedalekému Oranu, ovládanému Španěly. Domorodý průvodce, který je měl k cíli dovést, si to však po prvním dnu putování rozmyslel a opustil je, takže jim nezbylo, než se vrátit do Alžíru a do přísnějšího žaláře. O rok později sehnala ovdovělá matka bratrů Cervantesových větší částku peněz, která však stačila na vykoupení pouze jednoho z jejích synů. Volba padla, pravděpodobně i Miguelovým přičiněním, na mladšího Rodriga. Ten byl také skutečně propuštěn, ale místo rychlého návratu do Špaňelska, zůstal, dle předem domluveného plánu, se svou lodí nedaleko. Mezitím Miguel Cervantes v čele dalších asi 15 zajatců nenápadně opustil vězení a skryl se v jeskyni na pobřeží. Galéra jeho bratra se pokusila k místu, které se dodnes jmenuje Cervantesova jeskyně, přirazit, ale byla zpozorována. Také uprchlíci byli zradou jednoho spoluvězně prozrazeni a odvedeni zpět do města. Před zdejším vladařem Hassan bejem přijal Cervantes plnou odpovědnost za organizaci útěku a byl za to „odměněn“ několikaměsíčním pobytem v přísně střežené kobce.
Ani poté však tento, dnes bychom řekli bojovník s větrnými mlýny, na snahu o získání svobody nezanevřel. Pomocí jednoho důvěryhodného Maura se pokusil kontaktovat a přesvědčit k podpoře dalšího útěku španělského velitele v již zmiňovaném Oranu. Posel byl však chycen a Cervantese jen četné přímluvy zachránily před tvrdým trestem. Ještě jednou pak zkusil jednoruký vězeň štěstí, když do Alžíru zavítal movitý španělský obchodník a věnoval mu štědrý obnos. Cervantes se rozhodl pojmout i tentokrát útěk ve velkém stylu a obstaral plavidlo rovnou pro šedesát mužů. Plán ale znovu selhal zradou jednoho z účastníků. Po tomto opětovném důkazu Cervantesova nezlomného odhodlání se Hassan bej rozhodl převést zajatce do bezpečnější Konstantinopole, tehdy hlavního města Osmanské říše. Galéra s Cervantesem u jednoho z vesel byla již připravena k odplutí, když se mnichům z řádu trinitářů podařilo sehnat mezi křesťany ve městě dostatek peněz a zajatce vykoupit.
Zrod Dona Quijota a Cervantesova smrt
23. října 1580 tak stanul Miguel Cervantes na půdě své vlasti, po dlouhých pěti letech, které později literárně zpracoval například v románu La Galatea, opět jako svobodný člověk. Situace v zemi nicméně nebyla růžová a Cervantes byl nucen se znovu potýkat se starým nepřítelem - s dluhy. Několik dalších let vyplnil el Manco de Lepanto (neboli jednoruký od Lepanta) cestováním po celé zemi. Vystřídal mnoho úřadů, zplodil nemanželskou dceru, nepřílš šťastně se oženil a vydal několik průměrně úspěšných literárních prací. Nic nenasvědčovalo tomu že se Miguel de Cervantes zapíše do dějin jako něco více než jen „tuctový“ renesanční dobrodruh, to se však mělo brzy změnit. Psal se rok 1597. Stárnoucí Cervantes byl obviněn ze zpronevěry daní a uvězněn v Seville. Místo důmyslných pokusů o útěk ale vyplňoval svůj nucený pobyt tvorbou. Tvorbou románu, který dobývá srdce i hlavy čtenářů ještě po více než 400 letech. Tvorbou Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha. Ačkoliv příběh nepochybně vznikal mnoho let a není jisté, kdy vlastně vznikl první rukopis, sám Cervantes v předmluvě klade počátek tohoto díla právě do vězení.
Základ moderního románu
Když Don Quijote v roce 1605 vyšel, okamžitě se zařadil mezi, dnešní terminologií, bestsellery. Jeho autor paradoxně ještě nějaký čas trpěl chudobou, než i na něj padla záře jeho díla a několik mecenášských darů mu umožnilo věnovat se psaní naplno. V roce 1613 spatřily světlo světa Příkladné romány a o dvě léta později přišlo i pokračování Dona Quijota, které opět zaznamenalo velký úspěch. Miguel de Cervantes, největší španělský spisovatel a přelomová osobnost světového románu, zemřel o rok později, 22. dubna 1616, v Madridu a byl pohřben 23. dubna v místním klášteře řádu trinitářů, kteří ho kdysi vykoupili ze zajetí. Neuvěřitelnou shodou okolností, jakou dokáže zinscenovat jen lidská historie, stojí stejné datum i na náhrobku jiného geniálního literáta jménem Wiliam Shakespeare, i když dlužno dodat, Anglie tehdy používala jiný kalendář.
Závěrem
Hledání podobností mezi autorem a jeho dílem není vždy snadný úkol. Cervantes se nikdy nepotloukal světem, aby konal hrdinské činy ve společnosti vyhublého koně a spořivého sluhy a jeho skutky měly pravděpodobně úplně jinou motivaci než potěšit a ohromit krásnou Dulcineu. Přesto však zbývá mnoho souvislostí mezi dobrodružstvími Dona Quijota a přebohatým životem jeho tvůrce. Dle mého názoru je nejpatrnější pevné odhodlání a vůle, kterou si navzdory všem posměškům, a vlastně i navzdory realitě, uchovává Don Quijot, a která provázela, jak v nejprudší palbě u Lepanta, tak i v alžírských kobkách, Miguela Cervantese.
A co vy vážení čtenáři? Co si myslíte, či víte o Cervantesovi a jeho dílu? Dejte vědět v anketě a v diskuzi!
Anketa
Zdroje: Wikipedie.cz
Příběhy Dona Quijota, MIGUEL CERVANTES
Osudové bitvy historie, JIŘÍ FIEDLER
