Článek
„Takhle nemůžeš zůstat napořád,“ namítá kolegyně.
„Počkej až ti začnou tikat biologické hodiny,“ říká kamarádka nad sklenkou vína.
„No jo, tys byla vždycky kariéristka,“ ani máma si neodpustí štiplavou poznámku.
„Jednou potkáš toho pravého a hned budeš mluvit jinak,“ je přesvědčená sestra.
„To si jen myslíš, že jsi šťastná,“ říká kamarád, který právě prožívá nový vztah s čerstvou zamilovaností, motýlky v břiše a se vším možným, co k tomu patří.
Ať jdou do háje
Eliška nedávno oslavila čtyřicet let. Nemá děti, partnera, a dokonce ani profil na seznamce. A co víc? Nevadí jí to. Nesmutní v koutě, netouží zoufale po svatebních šatech a k životu jí nechybí ani potomci. Je doopravdy šťastná. Chodí běhat, cestuje, jezdí na výlety se psím parťákem a někdy jen stráví celý den v županu u nějakého pěkného filmu. Jindy vyrazí na chatu s bandou přátel a vyhovuje, že nemá žádné závazky.
Jenže okolí to nechápe a snaží se jí vnutit své představy o ideálním životě. A Eliška? Ta by všechny tyhle chytrolíny nejraději poslala do háje. Nečekala, že jakmile se svěří, stane se pro ostatní kořistí, kterou by rádi přesvědčili o tom, že život se lépe táhne ve dvou.
Ale Eliška ví své
Už se naučila ignorovat moudra známých a místo toho dává prostor svému vlastnímu hlasu. Tomu, který jí říká, že je v pořádku být sama a že to není stav, který je třeba měnit. Je to její životní volba. A i kdyby se jednoho dne něco změnilo, Eliška by někoho potkala a zatoužila po změně, bylo by to v pořádku. Ale ne proto, že jí to někdo řekl, ale proto, že by to tak cítila sama.
Štěstí není to stejné pro všechny lidi na světě. Pro někoho je synonymem štěstí rodina, pro jiného kariéra a pro dalšího volnost. A Eliška to ví.
