Článek
Při placení u pokladny jsem se setkala s něčím, co na jedné straně chápu, ale na druhé straně vůbec.
Přesto, že to prodavačky nemají lehké a za práci s lidmi by si mnohdy zasloužily metál, některé řeči by si mohly odpustit. Samozřejmě, že si mohou myslet, co chtějí, ale ventilovat negativní pocity naštvaným tónem před ostatními zákazníky není ani trochu profesionální.
Dětský řev? To chce klid
Stojím ve frontě u pokladny, věci k nákupu vyskládávám na pás a čekám, až prodavačka odbaví zákaznici přede mnou - maminku s tříletou holčičkou, která se válí po zemi a vzteká se jako pominutá, protože jí maminka odmítla koupit plyšového medvěda.
Je to vážně teatrální scéna jako hrom, ale u takhle malých dětí nic až tak neobvyklého. Maminku v duchu lituju, nicméně když to není moje dítě, je mi to šumák. Vím, že za chvíli odejdou a obchod se opět stane harmonickým, vyzenovaným místem.
Paní má zaplaceno, sbírá ze země dceru a rudá až za ušima opouští co nejrychleji obchod, přičemž se nezapomene omluvit. Poslední, co ta paní potřebuje slyšet, jsou nepříjemné komentáře kohokoliv z okolí. Přesto jeden takový musí zaslechnout.
Ve chvíli, kdy paní prodavačka bere do ruky první položku mého nákupu, si neodpustí uštěpačnou poznámku, kterou sice pokřikuje na mě, ale prstem ukazuje na maminku, která prodavačku ještě zaslechla.
Za todlencto by nám měli dávat příplatky. To je hrozný.
Paní prodavačka to říká takovým rozezleným tónem, že stojím v pozoru, i když vím, že primárně to nebylo mířené na mě.
Stejně jsem se ale stala jejím hromosvodem. Bojím se cokoliv říct a pro jistotu jen pokrčím rameny. Její frustraci chápu, ale i tak si myslím, že lidé na postech prodavačů by měli krotit své emoce a vážit slova.
