Článek
Po nikdy nekončících hlučných večírcích v době nočního klidu, hádkách, vajglech na našem parapetu a naschválech stačilo doopravdy málo k tomu, abychom se se sousedy bydlícími nad námi přestali bavit. Přesněji řečeno, komunikovat přestali oni - je to přece lepší, než se začít chovat tak, aby k žádným sousedským sporům nedocházelo, ne?
Starého psa novým kouskům nenaučíš
Byla sobota a já jsem měla čerstvě umytá okna. Seděli jsme s mužem u kuchyňského stolu, popíjeli zaslouženou kávu a povídali si, když si manžel všiml něčeho zvláštního.
„Podívej se, něco nám kape na okno,“ říká překvapeně.
Jdu se podívat zblízka a nevěřím svým očím. Na naše okno, které se ještě před pěti minutami blyštilo, stéká cosi oranžového.
Nemá to nic společného s pískem ze Sahary. Když vykouknu z okna a podívám se nahoru, vidím, jak přes parapet čouhá malířský váleček nasáknutý cihlově oranžovou barvou. Soused si snad myslí, že pro jeho věci neplatí zákon gravitace nebo je mu jedno, že škodí sousedům?
Nebylo to poprvé
Něco podobného se bohužel nestalo poprvé a mně už vážně dochází trpělivost. Zvedám se od kávy, obouvám si nazouváky, vybíhám do patra k sousedům a zvoním, abych je upozornila na to, že díky nim mám zacákané nejen okno, ale také muškáty. Je mi vážně do breku.
„Co se zase děje?“ ptá se mě soused, když vidí, že se zlobím.
„Jdu Vás poprosit, abyste z okna uklidil váleček, kvůli kterému mám kropenaté okno,“ říkám mu vyčítavě.
„Jo aha. No snad se toho zas tolik nestalo. Potřeboval jsem ho nechat oschnout. Jdu ho dát jinam.“ Nevidím ani náznak lítosti, natož bych se dočkala omluvy.
Odcházím domů a místo vypití kávy jdu znovu umývat okno. Barva z něj jde zatraceně těžko, ale nějak se s tím vypořádám, okno je opět čisté, ale já jsem zralá akorát tak na to jít si lehnout.
Další den mě čekalo překvapení
Incident měl druhý den malou dohru. Když jsem souseda potkala na chodbě a jako první pozdravila, odpovědi jsem se nedočkala. Stejně tak, když jsem u nich zase jednou zvonila, nikdo mi neotevřel. Jednoduše se mnou i s mým manželem přestali komunikovat. Nechtěli řešit žádné další problémy, což zajistili tímhle elegantním řešením.
Nezbylo nám nic jiného, než psát vzkazy na nástěnku nebo jejich neohleduplnost tiše snášet.
Závěrem
Oranžovou barvu z okna jsem umyla, ale je vidět, že skvrny v mezilidských vztazích mizí hůř a některé bohužel zůstanou navždy.
Už je to 20 let, co spolu nemluvíme. Sousedé se za tu dobu hodně polepšili, ale stejně kolem sebe chodíme jako duchové. Možná jsem to tenkrát měla nechat být, a třeba by dnes naše životy nedělila propast, kterou nezacelila ani dvě desetiletí. Jenže tehdy bylo těžké mlčet.
