Článek
Uznávám, že mě občas napadají všelijaké šílenosti, ale vždycky jsem věřila, že člověk je na tomhle světě jen na návštěvě, a tu by si měl užít, dokud může. Tímto heslem se řídím celý život.
Nedávno jsem si třeba usmyslela, že nastal čas na změnu účesu. Původní plán byl docela střízlivý. Přebarvit šediny do hněda v moderním ombré stylu. Když jsem se ale se svým záměrem svěřila dceři, neudržela se.
„Zítra jdu ke kadeřnici. Chci už něco nového. Hnědé ombré, když je teď tak v módě,“ oznámila jsem jí.
„Mami, prosím tě,“ povzdechla si. Bez urážky… Ale nepřijde ti, že na tohle jsi už trochu stará?“
V tu chvíli to ve mně vřelo jako v papiňáku. Nějaké roky už sice pamatuju, ale to snad ještě neznamená, že se ze mě stane šedá myš.
„Evičko, nepřijde. Možná jsem starší, ale rozhodně ne na tohle. To není o věku, ale o odvaze. Zkusit se má všechno.“
Dcera jen zakroutila hlavou, a nakonec mi řekla, ať si dělám, co chci. Že to se mnou myslí dobře. A že až to dopadne špatně, budu ráda, že zrovna přituhlo a můžu nosit čepici. Prý z toho budu nešťastná jenom já.
Fialová. Dceři na truc
Tohle mě docela pobavilo. A protože jsem pověstná svou tvrdohlavostí, v duchu jsem si řekla, že nešťastná rozhodně nebudu. A to ani tehdy, když nakonec skončím s fialovými vlasy. Měla jsem potřebu Evě dokázat, že na změnu není nikdy pozdě. A abych jí to dokázala opravdu naplno, rozhodla jsem se u kadeřnice říct rovnou o fialovou.
Moje kadeřnice, mladá výstřední slečna, je na radikální změny zvyklá. Žádný nápad, byť je sebešílenější, ji nerozhodí. A tak se skutečně stalo, že už druhý den jsem od ní odcházela jako úplně nový člověk. Fialové ombré mi nepřišlo ani trochu přehnané. Naopak. Cítila jsem se v něm mnohem mladší a po dlouhé době opravdu spokojená sama se sebou.
Nemohla jsem se dočkat, až uvidím výraz dcery a vnoučat. Byla jsem natěšená, co na to řeknou, a ve skrytu duše jsem doufala, že moje nadšení budou alespoň trochu sdílet. A kdyby se jim fialová barva nelíbila, nevadí. Snad budou mít radost alespoň z toho, že já jsem spokojená. Protože právě na tom záleží nejvíc.
Chvíle pravdy
Rozmanitých reakcí jsem se dočkala za pár dnů, když jsem k mladým přišla na návštěvu. Málem mě nepoznali. Dcera zůstala stát jako opařená.
„Mami, co to je? Říkala jsi, že chceš hnědou!“
„Říkala, ale když jsem viděla, jak jsi nevěřila v mou spokojenost, zabejčila jsem se a šla rovnou do fialové. Potřebovala jsem ti dokázat opak.“
Dcera nevycházela z údivu. Hlavu si skryla do dlaní a docela dlouho jí trvalo, než se s mým novým vzhledem smířila.
Ovšem, reakce vnoučat byla mnohem přívětivější.
„Babi, tak tohle je fakt hustej účes!“ ocenily děti mou odvahu palci zdviženými nahoru.
Předsudky stranou
Jsem ráda, že si na moje fialové vlasy nakonec zvykla celá rodina. Ostatně, nic jiného jim ani nezbývalo. Dokonce i sousedky, které většinou lamentují nad vším od počasí až po špatnou barvu plotu, mi tentokrát jen obdivně skládaly komplimenty.
Myslím si, že předsudky, ať už se týkají netradičního vzhledu nebo jakékoliv jiné odlišnosti, by ve společnosti neměly mít místo. Každý z nás má právo vypadat tak, jak se cítí nejlépe.
Život je příliš krátký na to, abychom se báli být sami sebou.
