Článek
Začalo to docela nevinně. Iveta po letech s malými dětmi, chaosem a stravou typu „co zbylo po dětech,“ usoudila, že je načase dostat se zpět do formy. Na každý den si začala připravovat krabičky se zdravým jídlem a pro příval endorfinů si každý den nazula běžecké boty. S obdivuhodnou pravidelností a za každého počasí běhala pětikilometrový okruh v parku.
Zanedlouho nabyla dávno ztracené sebevědomí. Začala se cítit líp a konečně se zase líbila sama sobě. Jenže si všímala, že místo toho, aby to ocenil i její manžel Tomáš, doma to šlo paradoxně od desíti k pěti. Jak se Iveta měnila, Tomáš se začal nudit, až jednoho dne slavnostně oznámil, že od zítřka začne taky běhat.
Dočasná radost
Vytáhl z botníku téměř nenošené tenisky, které do té doby sloužily pouze jako zarážka dveří, oblékl si sportovní triko s nápisem „Just do it“ a vyrazil. Pokud vás napadlo, že manželé začali běhat spolu, jste na omylu. Tomáš z domu odcházel v jiný čas a běžel úplně jinou trasu. A Iveta? Ta byla nadšená, ovšem jen do chvíle, než začala mít podezření, že tady něco nehraje.
- Domů se vracel po dvou hodinách a nikdy nevypadal zadýchaně.
- Nebyla na něm jediná kapka potu a byl navoněný.
- A hlavně! Pokaždé měl podezřele dobrou náladu. Třeba jako milenci, kteří spolu randí teprve týden.
Jak to prasklo?
Podezření se potvrdilo jednoho deštivého odpoledne, když se Iveta vracela z parku dřív než obvykle. Byla promočená a lehce rozladěná, když v tom ho zahlédla. Vcházel do domu o pár vchodů dál. Pusou a vřelým objetím ho přivítala sousedka z pátého patra, která v místní pekárně prodává rohlíky. Zavřeli se za nimi dveře a Iveta byla přesvědčená o tom, že ví, co se za nimi bude odehrávat.
Domů odešla sama. Tomáš se vrátil za hodinu s výmluvou, že se „ještě protahoval po tréninku“. Podle toho, jak byl vysmátý, si ani nechtěla představovat, jak intenzivní strečink to s dámou od vedle musel být. Neudržela se a Tomáše konfrontovala.
„Hele, a můžeš mi říct, kde přesně se potíš? Já jsem dnes měla bahno až za ušima, ale ty vypadáš jako po relaxační masáži.“
„Iveto, to není, jak to vypadá.“
„Aha, tak to jsem ráda, protože to vypadá, že tě právě olízla prodavačka rohlíků z pátýho patra o pár vchodů vedle.“
„Cože? Ty jsi nás viděla?“ Zkroušeně si sedl do křesla a v rukou mu chyběl už jen nápis Dostal jsem, co zasluhuji.
Tomáš doběhal
S Ivetou už má zřejmě útrum. Otevřela si totiž láhev vína a začala hledat běžecké trasy, které by ji dovedly co nejdál od Tomáše. A jak to celé pokračovalo dál? O tom možná zase někdy příště.
