Článek
Znáte ten pocit, kdy se vám v hrudi všechno sevře, ruce vám zvlhnou a najednou slyšíte jen vlastní tep v uších? Tak přesně tohle jsem zažila první aprílový den.
Humor ostrý jako břitva
Byl to úplně obyčejný den. Umývala jsem nádobí, rádio hrálo vypalovačku Michala Davida Nonstop a já zrovna hledala propisku, abych si mohla vyluštit křížovku.
A pak zazvonil telefon – neznámé číslo. Kdybych ho nezvedla, ušetřila bych si asi tak pět let života. Myslím si totiž, že přesně tolik mě stála následující stresová situace.
„Dobrý den, tady MUDr. Ostrý z polikliniky. Volám ohledně vašich výsledků,“ ozval se vážný hlas.
„Bohužel… Jsou katastrofální.“
Ztuhla jsem. Sevřel se mi žaludek a hlavou mi běželo doktorovo doporučení na zdravější životní styl. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na všechnu čokoládu, kterou jsem snědla tajně před spaním. Na ten linecký koláč a nakonec i na svou větu: „Tohle už je vážně poslední sušenka.“
Napadaly mě i liché otázky jako: Komu odkážu svůj porcelánový servis? Zaplatila jsem všechny složenky?
„Hladina cukru nevypadá vůbec dobře a asi si budete muset začít píchat inzulín,“ říká údajný doktor s přísným hlasem.
V tu chvíli už na mě šly mrákoty, ale pak to konečně přišlo.
„Babi, Apríííííl! To jsem já, Honza. To koukáš, jak jsem Tě vypekl, že?“ Měli byste slyšet, jak mu bylo do smíchu z cizího neštěstí.
To mě teda vypekl! Ještě teď se z toho vzpamatovávám a už teď přemýšlím, jak mu to oplatím. Máte-li nějaké nápady, neváhejte se o ně podělit. Každopádně, v jednom mám jasno. Prvního dubna už nikdy nebudu zvedat telefon.
