Článek
Pravidelná výplata, kolektiv, který jsem znala jako své boty, a rutina, která mi dávala pocit bezpečí. Jenže jak se blížil důchodový věk, začala jsem pociťovat úzkost. Ne z toho, že bych neměla co dělat – naopak, seznam aktivit, které jsem chtěla v důchodu dělat, by vydal na několik životů. Bála jsem se peněz. Nebo spíš jejich nedostatku.
Měsíc co měsíc jsem si počítala, kolik asi budu mít důchod, a pokaždé mi vyšlo, že to bude tak akorát na přežití. Na nájem, jídlo, léky, elektřinu. Na cestování, o kterém jsem celý život snila, by nezbylo ani na jízdenku do vedlejšího města. Dcera Markéta mi říkala, že mi ráda pomůže, ale to jsem nechtěla. Celý život jsem byla soběstačná a představa, že budu tahat peníze z její peněženky, mi připadala ponižující.
Ten email od kamarádky Jany přišel dva měsíce před mým plánovaným odchodem do důchodu. „Hele, nechtěla bys zkusit něco nového? Pletu chobotničky pro miminka do porodnic a nemůžu to stíhat. Je to docela fajn přivýdělek,“ napsala mi spolu s odkazem na článek, kde vysvětlovali, proč jsou háčkované chobotničky pro nedonošené děti tak důležité. Chapadélka prý připomínají pupeční šňůru a děti je instinktivně chytají místo hadiček a trubiček, které jim pomáhají přežít.
Háčkovat jsem uměla už od dětství. Babička mě to naučila, když mi bylo asi osm, a od té doby jsem tu a tam něco upletla. Většinou šály na zimu nebo čepice pro vnoučata. Ale chobotničky? To znělo trochu bláznivě. Jenže na druhou stranu – co jsem měla ztratit?
„Pošli mi návod a zkusím to,“ odpověděla jsem Janě a ještě ten večer jsem vytáhla ze skříně zbytky bavlnek a začala podle videa plést svou první chobotničku. Byla malinká, asi jako moje dlaň, s osmi chapadélky a dvěma vyšitýma očima.
Po prvních pěti chobotnickách, které jsem poslala do nejbližší porodnice, přišla zpětná vazba. Sestřičky psaly, že jsou krásné a miminkům se moc líbí. Dokonce přiložily i fotku jednoho malého bojovníka, který svíral chapadélko mé chobotničky, jako by se ho nikdy nechtěl pustit. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Nejen kvůli tomu malému človíčkovi, který se držel života podobně pevně jako mé chobotničky, ale i kvůli sobě. Najednou jsem měla pocit, že dělám něco, co má smysl.
Začala jsem plést intenzivněji. Brzy se ke mně přidaly další dvě kamarádky z našeho domu, a než jsem se nadála, měla jsem malý tým pěti žen, které se každý čtvrtek scházely u mě v obýváku. Pletly jsme, povídaly si, pily čaj a vymýšlely další a další modely. Z původně jednoduché chobotničky se staly různobarevné kreace – pruhované, puntíkované, s kloboučky, s mašličkami.
„Budeme potřebovat webové stránky,“ řekla jednoho dne Věra, bývalá učitelka matematiky, která se nedávno také dočkala důchodu. „A taky bychom mohly zkusit prodávat některé modely i mimo porodnice, třeba jako dárky k narození miminka.“
Vnuk Martin mi pomohl s vytvořením jednoduchých stránek a brzy jsme začaly prodávat i přes internet. Nejen chobotničky, ale i další háčkované hračky – medvídky, zajíčky, žirafky. Všechno z kvalitní bavlny, všechno ručně dělané s láskou.
Dnes, rok a půl po mém odchodu do důchodu, si díky našemu malému podnikání pravidelně přivydělávám asi šest tisíc měsíčně. Není to mnoho, ale spolu s důchodem mi to dává svobodu, o které jsem vždycky snila. Každý měsíc si můžu dovolit malý výlet – někdy jen tady po Česku, jindy i do zahraničí. Minulý měsíc jsem byla v Benátkách, příští měsíc pojedu do Vídně. A všude s sebou beru svůj háček a klubko bavlny, protože člověk nikdy neví, kde ho zastihne inspirace na novou chobotničku.
Přiznám se, že když jsem před rokem a půl odcházela do důchodu, měla jsem strach. Bála jsem se, že zbytek života strávím počítáním každé koruny. Místo toho počítám očka na háčkovaných chobotnickách a kilometry, které jsem procestovala. A vím, že i v šedesáti sedmi může člověk začít znovu, jinak a možná lépe. Stačí se jen nebát a chytit se příležitosti pevně jako nedonošené miminko chapadélka mé chobotničky.
