Článek
Bratr vždy působil jako někdo, kdo všechno zvládá. Měl práci, která ho bavila, žil sám a nikdy si nestěžoval. Občas zmínil únavu, ale stejně rychle to hodil za hlavu a přešel k jinému tématu. Já to přisuzovala tomu, že pracuje dlouho a často přesčas. Nedávno mi ale zavolal a poprosil, jestli bych mu nepřipravila něco doma, protože už na to nemá sílu. V jeho hlase bylo něco, co jsem už dlouho neslyšela. Nešlo jen o prosbu, ale o jakési tiché volání o pomoc.
Když jsem k němu dorazila, uvítal mě tak, jak jsem ho neznala. Oči měl unavené, pleť šedou a působil skoro nemocně. Tvrdil, že je to jen stres, ale když otevřel lednici, došlo mi, že problém je mnohem jednodušší a zároveň složitější. Lednice byla prázdná až na pár energetických nápojů, balíček plátkového sýra a nějaké staré bagety zabalené v igelitu. V té chvíli jsem pochopila, proč se pořád cítí tak špatně.
Co jsem viděla, mě doslova zaskočilo
Zeptala jsem se ho, kdy naposledy jedl něco teplého. Odpověděl, že si nepamatuje. Prý většinou vezme něco z benzínky cestou z práce nebo sní bagetu, která mu zbyla v tašce. Tvrdil, že se mu nechce vařit pro jednoho a že je to zbytečná ztráta času. Když jsem poslouchala, začal se mi před očima skládat obraz člověka, který se ztratil ve vlastním tempu. Léta pracovního vypětí, nedostatek spánku a nulová péče o sebe se spojily v jeden jediný výsledek. Jeho tělo už nemělo z čeho brát.
Začala jsem chystat večeři, zatímco on seděl u stolu a ztěžka oddechoval. Zdálo se mi, že jen čeká, až se něco změní samo od sebe. Přitom stačilo tak málo. Najednou mi došlo, že on ani neví, jak moc se zanedbal. Jakmile se rozvoněla cibule a maso, zvedl hlavu a poprvé za celý večer se trochu usmál. Řekl, že ten pach neucítil už měsíce.
Únava nebyla jen z práce
Když jsme později seděli u jídla, přiznal, že poslední měsíce už vstává s pocitem, že to celé nemá smysl. Domů se vrací pozdě a jen padne do postele. Ráno rychlá sprcha, něco do žaludku a zase pryč. Začarovaný kruh, ze kterého se nedokázal sám dostat. Došlo mi, že jeho únava je odrazem všech těch drobných rozhodnutí, která sice vypadají nevinně, ale když se spojí dohromady, dokážou člověka úplně vysát.
Řekl mi, že si myslí, že je s ním něco vážného. Že možná začíná být nemocný. Jenže když jsem viděla, co jí a jakým tempem žije, pochopila jsem, že nemocí není tělesná vada, ale způsob, jakým zachází sám se sebou. Uvědomil si to i on, když dojedl a několik minut jen seděl v tichu, jako by mu docházelo, že si to způsobil sám.
Teprve doma jsem si uvědomila, co mi tím vším vlastně řekl
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik lidí kolem nás žije úplně stejně. Tvrdí, že nestíhají, že nemají hlad nebo že nemají energii. A přitom je to jen jejich tělo, které se snaží upozornit, že tenhle způsob života nemůže fungovat dlouhodobě. Bratrův příběh není o tom, že by byl neschopný. Je o tom, že se ztratil v povinnostech a zapomněl na sebe.
Od té chvíle k němu chodím častěji. Občas mu něco uvařím, někdy aspoň připravím základ, aby měl z čeho žít. A on se za poslední týdny trochu změnil. Není to zázrak, ale na jeho očích vidím, že se pomalu vrací zpět. Jako by mu někdo připomněl, že tělo není stroj a že únava není slabost, ale varování. A já jsem ráda, že jsem byla u toho, když si to konečně uvědomil.
