Článek
Pořád se divím lidem, kteří dobíhají let na poslední chvíli nebo dokonce zapomínají doklady. Jenže loni v létě jsem zjistila, že i ta nejpečlivější organizace vás někdy nezachrání před katastrofou. A taky jsem se přesvědčila, že co vypadá jako katastrofa, může být nakonec začátek něčeho nečekaného.
Bylo to na konci června, když jsem letěla na dovolenou do Itálie. Sama, na týden, jen já a knížky, které jsem celý rok odkládala. Konečně jsem měla čas jen pro sebe po náročném roce, kdy jsem řešila rozvod a stěhování. Potřebovala jsem vypnout, být chvíli pryč od všeho a všech. Na letiště jsem dorazila samozřejmě s předstihem, odbavila se, prošla bezpečnostní kontrolou a pak si dala kávu. Všechno probíhalo hladce, až podezřele hladce.
Let byl klidný, nijak se nezpozdil, a když jsem přistála v Římě, měla jsem dobrý pocit. Jenže potom jsem stála u pásu s kufry a můj batoh nepřijížděl. Nejdřív jsem si říkala, že bude mezi posledními. Pak jsem si říkala, že ho možná dali omylem do jiné skupiny zavazadel. Ale když pás zastavil a všichni cestující odešli se svými věcmi, bylo jasné, že se něco pokazilo.
Na přepážce mi oznámili, že můj batoh pravděpodobně zůstal v Praze. „Nebojte se, takové věci se stávají. Do 24 hodin by vám měl být doručen,“ řekla mi unavená pracovnice s vlasy staženými do přísného drdolu. Vyplnila jsem formulář, udala adresu ubytování v Římě a odešla jsem do města jen s příručním zavazadlem. Nebylo to ideální, ale říkala jsem si, že jeden den bez věcí nějak přežiju.
Jenže z jednoho dne byly dva. Potom tři, čtyři, a po pěti dnech mi z letecké společnosti zavolali, že můj batoh byl omylem poslán do Barcelony. „Omlouváme se za komplikace, ale bohužel ho do konce vašeho pobytu nestihneme doručit. Pošleme vám ho zpátky do Prahy, kde si ho budete moci vyzvednout po návratu,“ řekl mi muž v telefonu tónem, jako by mi sděloval, že jsem vyhrála v loterii.
Nebudu lhát, byla jsem naštvaná. V tom batohu bylo všechno – oblečení, hygienické potřeby, nabíječky, můj oblíbený deník. Musela jsem si narychlo koupit náhradní věci a smířit se s tím, že týden strávím v těch samých šatech. Náhradní oblečení, které jsem si koupila, bylo drahé a ne úplně podle mého vkusu – v Římě zrovna probíhaly slevy, takže většina běžného zboží byla vyprodaná.
Když jsem se po týdnu vrátila do Prahy, čekalo mě další překvapení. Můj batoh prý nebyl ani v Barceloně. Poslali ho z Barcelony do Lisabonu a odtud do Athén. „Jako by si můj batoh udělal vlastní dovolenou po Evropě,“ vtipkovala jsem hořce při telefonátu s leteckou společností. „Bohužel musíme zavazadlo lokalizovat, ale slibujeme, že vám ho doručíme, jakmile ho najdeme,“ ujistil mě znovu stejný muž. Začínala jsem mít pocit, že svůj batoh už nikdy neuvidím.
A pak, asi o dva týdny později, mi zazvonil telefon. Volala mi nějaká Sophia z Portugalska. Chvíli jsem nechápala, o co jde a jak vůbec získala moje číslo. „Mám váš batoh,“ řekla lámanou angličtinou. „Našla jsem ho na letišti v Lisabonu, když tam někdo nechal hromadu zavazadel bez dozoru. Bylo na něm vaše jméno a v boční kapse byla vizitka s telefonním číslem.“
Byla jsem v šoku. Moje zavazadlo se nejen ztratilo a cestovalo po Evropě, ale teď ho našel nějaký úplně cizí člověk? Sophia mi vysvětlila, že pracuje jako učitelka angličtiny v Lisabonu a že by mi batoh mohla poslat. Nabídla jsem jí, že zaplatím poštovné, ale odmítla. „Ne, ne, to je v pořádku. Vím, jaké to je ztratit zavazadlo. Minulý rok se mi stalo totéž v Německu.“
Za týden mi balík přišel. Všechno bylo uvnitř, nic nechybělo. Dokonce i ten deník, ve kterém jsem měla osobní zápisky. A navíc tam byla malá krabička s portugalskými specialitami – pastéis de nata, a ručně psaný dopis. Sophia v něm psala, že si dovolila přidat malý dárek jako omluvu za všechny komplikace, které mi způsobila letecká společnost.
Byla jsem dojatá. Napsala jsem jí e-mail, kde jsem jí poděkovala a my jsme si začaly psát. Nejdřív jen o tom ztraceném batohu, pak o našich životech, práci, o tom, co máme rády. Zjistila jsem, že jsme si podobné – obě milujeme cestování, francouzské filmy a máme rády stejné knihy. Když mi o pár měsíců později nabídla, že mě provede po Lisabonu, kdybych někdy přijela, neváhala jsem ani minutu.
Dnes, skoro rok od té katastrofální dovolené, sedím v letadle do Lisabonu. Tentokrát mám batoh pevně u sebe, přes rameno, a v něm je malý dárek pro Sophii. Jsem nervózní, protože ji uvidím poprvé osobně, ale zároveň mám pocit, jako bych jela za starou kamarádkou. Nikdy bych nevěřila, že z tak nepříjemné situace vznikne tak krásné přátelství.
Když se mě lidé ptají, jak jsme se s Sophií poznaly, vždycky se smějeme. „Můj batoh si ji našel,“ odpovídám. „Ztratil se, vydal se na vlastní cestu po Evropě a nakonec mi přivedl novou kamarádku.“ A i když to zní jako vymyšlený příběh, je to ta nejpravdivější věc, kterou jsem kdy zažila.
Bývá to tak – někdy nás ty největší komplikace zavedou k těm nejhezčím překvapením. A já jsem vděčná za svůj cestovatelský batoh, který se rozhodl jít vlastní cestou a nakonec mi otevřel dveře k přátelství, které možná vydrží celý život.
