Článek
Celý týden byl nervózní, ale takovým tím hezkým způsobem. Všimla jsem si, že něco plánuje, že má tajnosti. Dokonce si vzal volno v práci a rezervoval místo v restauraci, o které jsme kdysi mluvili, že bychom tam jednou chtěli zajít. Elegantní, drahá, s výhledem na řeku. Všechno působilo jako scéna z filmu.
Hodiny jsem se chystala. Vybrala si šaty, které měl nejradši, nalíčila se, učesala. Když mě vyzvedl, usmíval se, ale zároveň byl nějaký jiný. Nervózní, zamyšlený. Napadlo mě, že je to tím, že má připravené zásnuby, a tak jsem se jen usmála a nechala se vést. V duchu jsem si říkala, že si ten večer prostě zapamatuju navždy.
Když jsme přišli do restaurace, všechno bylo dokonalé. Jemné světlo, hudba, růže na stole, číšník nás posadil k oknu. Přítel se ale choval zvláštně. Neviděl si do očí, pořád koukal kolem sebe, jako by někoho čekal.
Ptala jsem se ho, jestli je všechno v pořádku, ale odbyl mě, že je jen unavený. Jenže v tu chvíli jsem už začínala cítit, že něco není tak, jak má být. I tak jsem se snažila zachovat klid, protože jsem nechtěla kazit večer. Věřila jsem, že se mi to jen zdá.
Byli jsme sotva uprostřed hlavního chodu, když k našemu stolu přišla servírka s další osobou. Zvedla jsem hlavu a na chvíli se mi zastavil dech. Stála tam jeho bývalá přítelkyně. Ta, o které mi kdysi vyprávěl, že ho zlomila, že s ní už nechce mít nic společného.
Usmála se, jako by se nic nedělo, a řekla, že je ráda, že ho zase vidí. Že prý se náhodou potkali, když šla kolem, a on jí slíbil, že ji představí. Nedokázala jsem v tu chvíli ani promluvit. Jen jsem tam seděla a poslouchala, jak se ti dva začali bavit o starých časech, o kamarádech, o věcech, které já vůbec neznala.
Snažila jsem se zachovat tvář, ale uvnitř mě všechno hořelo. Každá jejich společná historka mě bodala jako nůž. On se smál, díval se na ni tím pohledem, který jsem znala pohledem, kterým se díváte na někoho, kdo vám pořád něco znamená.
Po chvíli jsem pochopila, že tohle není náhoda. Že to nebylo žádné překvapení, které by se zvrtlo. On ji pozval schválně. Místo večera, kdy jsem měla dostat prstýnek, jsem sledovala, jak se znovu rozjíždí něco, co prý dávno skončilo.
Zvedla jsem se od stolu. Neudělala jsem scénu, ani jsem na něj nekřičela. Jen jsem řekla, že mi není dobře. Ani se nepokusil jít za mnou. Zůstali tam sedět, oba. A já šla ven do chladného večera, který najednou působil prázdně.
Stála jsem před restaurací, dívala se na světla města a měla pocit, že se mi zhroutil svět. Dva roky vztahu, plánů, společných víkendů a snů a všechno skončilo během jednoho jídla. Od té doby se mi neozval. Nezvedal telefon, neodpověděl na zprávy. Pak mi napsal, že potřebuje čas. Prý má v hlavě zmatek. Já už ale vím, co to znamená. Že se vrátil k ní.
První dny jsem brečela, pak jsem cítila vztek. Teď už jen prázdno. Zjistila jsem, že nejhorší není to, že mě opustil. Ale to, že jsem si myslela, že jsem pro něj důležitá. Že náš vztah měl budoucnost. Často přemýšlím, že kdybych ten večer nedostala takovou facku od života, žila bych dál v iluzi. Možná bych čekala další roky, až si jednou všimne, že jsem ta pravá. Teď už vím, že není.
Každý konec bolí, ale někdy je to jediný způsob, jak se z něj probudit. Ten večer, který měl být nejromantičtější v mém životě, se stal chvílí, kdy jsem poprvé začala myslet na sebe.
