Článek
Celou dobu na cestách jsem si říkala, že jakmile přijedeme, půjdu do kuchyně, zadělám těsto, vytáhnu z komory zásoby a připravím něco, co nám po týdnech jídla po restauracích a hotelových bufetech vrátí domovskou pohodu. Přesně ten pocit, kdy byt zavoní skořicí, vanilkou a máslem, a všichni se seběhnou ke stolu. Jenže když jsem doma otevřela spižírnu, zůstala jsem stát jako opařená. Byla skoro prázdná.
Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidím, že jsem snad zapomněla dokoupit mouku, cukr nebo povidla, která jsem měla nachystaná. Jenže nebylo tam skoro nic. Chybělo i trvanlivé mléko, konzervy a balíčky těstovin, které tam vždycky mám. Oříšky, kakao, vanilkový cukr, dokonce i láhev oleje. Všechno pryč. V lednici to nebylo o moc lepší, zmizely uzeniny, sýr, dokonce i máslo, které tam rozhodně před dovolenou zůstalo. Stála jsem před policemi a nedokázala pochopit, co se stalo. Že by nás někdo vykradl?
Ten nápad se mi okamžitě vkradl do hlavy. Jenže to nedávalo smysl. Kdyby se někdo vloupal, vzal by televizi, notebook, šperky, ne otevřel spíž a pečlivě odnesl zásoby. Dveře i okna byla v pořádku, nikde žádné známky násilného vniknutí. V tu chvíli mi došlo, že klíče od bytu má jen pár lidí, mezi nimi i má dlouholetá kamarádka, které jsem je kdysi dala pro jistotu, kdyby se něco stalo. A pak se mi vybavila jedna věc. Krátce před odjezdem se ptala, jak dlouho nebudeme doma. V tu chvíli mi došlo, že odpověď na záhadu možná znám.
S těžkým srdcem jsem jí zavolala. Chtěla jsem to pojmout jemně, ne hned spustit s výčitkami. Řekla jsem, že jsme přijeli a doma je to nějaké zvláštní, že se nám ztratily zásoby. Na chvíli se odmlčela a pak, bez velkého vysvětlování, pronesla něco ve smyslu, že si jen trochu vypomohla, protože jí došly potraviny a nestíhala nakupovat. Myslela si prý, že to nebude vadit. Jenže já stála v prázdné spižírně, kde chybělo jídlo za několik tisíc korun, a slyšela od člověka, kterého jsem považovala za blízkého, že si to prostě vzal bez dovolení.
Nevěděla jsem, jestli mám být víc v šoku, nebo naštvaná. Jasně, o jídlo nejde, vždycky se dá koupit nové. Ale o princip. O to, že mi někdo, komu věřím, vezme klíče od bytu a místo hlídání v případě nouze je využije k tomu, aby si přišel udělat nákup zdarma. Žádná omluva, žádná snaha to napravit. Jen takové mávnutí rukou, jako kdyby se nic nestalo. To mě bodlo víc než prázdné police.
Rodině jsem nakonec žádný koláč nepřipravila. Místo toho jsme šli do obchodu, kde jsem musela začít znovu doplňovat zásoby od základních věcí. Vůbec mi v tu chvíli nebylo do pečení. Cítila jsem se zrazená. Manžel to bral s nadhledem, mávl rukou, že prý jsou horší věci a že se aspoň ukázalo, na koho se nemůžeme spoléhat. Jenže pro mě to nebylo tak jednoduché. Bylo to přátelství dlouhé roky, společné zážitky, sdílené tajnosti. A všechno to najednou přehlušil tenhle čin, který mi ukázal, že důvěra se dá ztratit během chvilky.
Dny ubíhaly a já pořád přemýšlela, jestli to s ní mám řešit dál, nebo to prostě utnout a klíče vzít zpátky. Ona se totiž od té chvíle ani jednou sama neozvala. Žádná snaha vrátit, co si vzala, žádná nabídka omluvit se osobně. Jako by se nic nestalo. A já pořád měla před očima tu prázdnou spižírnu, která mi připadala jako symbol toho, že když někomu důvěřujete bez hranic, může se to obrátit proti vám.
Nejvíc mě ale mrzí, že tím zkazila i něco tak obyčejného, jako je radost z návratu domů a obyčejného domácího koláče. Místo vůně pečení se náš byt naplnil pocitem nedůvěry a zklamání. Přemýšlím, co je vlastně horší. Ztratit jídlo, nebo ztratit kamarádku. A obávám se, že to druhé bolí mnohem víc.
