Článek
A vy stojíte uprostřed bytu, v ruce držíte balíček, který jste neobjednali, a nechápete, co se to vlastně děje. Přesně to se stalo mně. Začalo to úplně nevinně. Přišla jsem z práce domů a na stole mě čekala krabice s logem jednoho známého e-shopu. Podívala jsem se na adresu a ano, byla napsaná na mě. Jenže já nic nekupovala.
V tu chvíli jsem si myslela, že jde o nějaký omyl, že si sousedi spletli adresu, nebo že mi někdo poslal překvapení. Otevřela jsem ji a uvnitř byl nový telefon. Ne levný kousek, ale pořádný smartphone, který bych si sama jen tak nekoupila. Hned mě polil studený pot, protože bylo jasné, že tahle legrace musela stát několik tisíc korun.
Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Přemítala jsem, jestli mi někdo neukradl údaje z účtu, jestli jsem se nestala obětí podvodu. Když jsem se podívala na mail, čekalo tam potvrzení objednávky. Ano, bylo to z mého účtu. Jenže já nic nevyplňovala, žádný telefon jsem neobjednala. A v tu chvíli mi to došlo. V pokoji seděla moje dcera a tvářila se až podezřele nevinně. Zeptala jsem se jí napřímo, jestli o tom něco neví. Chvilku mlžila, ale nakonec z ní vypadlo, že to byla její práce.
Byla jsem v šoku. Vysvětlila mi, že telefon „nutně potřebovala“, protože ten starý už je prý trapný, pomalý a všichni ve třídě mají něco lepšího. Takže vzala mou platební kartu, kterou mám uloženou v počítači, a prostě si ho objednala. Prý myslela, že si toho nevšimnu, že to nějak zaplatím a bude klid. Jenže tohle už nebyl žádný dětský rozmar, tohle byla krádež. A i když jde o vlastní dítě, pocit zrady byl obrovský.
Řekla jsem jí, že tohle přehnala a že takhle to opravdu nefunguje. Ona si ale dál stála za svým, že telefon potřebuje, že všichni kamarádi už mají lepší model a ona nechce být za chudinku. Najednou mi došlo, jak obrovský tlak dnešní děti cítí. Pořád se s někým srovnávají, porovnávají, kdo má co nového, kdo má značkové oblečení a kdo jaký mobil. Jenže to přece neznamená, že si může vzít cizí peníze a udělat si radost bez dovolení.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Čekala jsem, že je to pošťák s další zásilkou, ale mýlila jsem se. Ve dveřích stál kurýr, který přivezl další balíček. Příslušenství k tomu telefonu. Sluchátka, obal, nabíječka. Tentokrát jsem si sedla na židli, protože jsem měla pocit, že se mi podlamují kolena. A když jsem podepsala převzetí a podívala se na jméno kurýra, bylo mi ještě hůř. Ten kluk byl totiž syn mé dlouholeté kamarádky, kterou znám skoro od dětství. Věděl přesně, kdo jsem, a s úsměvem mi předal balík. V tu chvíli mi hlavou běžela jediná myšlenka. Jak dlouho asi potrvá, než se tahle ostuda roznese po celém městě.
Cítila jsem směsici vzteku, bezmoci a studu. Na jednu stranu jsem byla naštvaná na dceru, že si něco takového dovolila. Na druhou stranu mi jí bylo líto, protože jsem viděla, že to udělala ze zoufalství, z touhy zapadnout mezi ostatní. Ale kde je ta hranice? Když si dítě vezme vaši kartu a utratí peníze bez dovolení, není to jen hloupost, je to vážná věc. A když to navíc zjistí někdo z vašeho okolí, je to dvojnásobná rána.
Nakonec jsem se rozhodla, že telefon vrátíme. Zavolala jsem na zákaznickou linku, vysvětlila situaci a poprosila je, aby objednávku zrušili a peníze mi vrátili. Naštěstí to šlo, ale upozornili mě, že to chvíli potrvá. Dcera brečela, prosila mě, ať jí ho nechám, že se polepší, že si na něj prý sama vydělá. Ale neustoupila jsem. Vysvětlila jsem jí, že tohle je lekce, kterou si prostě musí odnést.
Ještě ten večer jsem jí sebrala mobil, co měla, a řekla jí, že ho dostane zpět, až si uvědomí, co udělala. Žádné kamarádky, žádné sociální sítě, žádné chatování. A taky že si začne odkládat peníze z kapesného, aby viděla, kolik úsilí stojí si něco takového pořídit. Nešlo mi o to jí ublížit, ale ukázat jí, že peníze nerostou na stromě a že si jich musí vážit.
Doteď cítím, jak mě ten den poznamenal. Myslela jsem, že vychovávám dítě, které ví, co je správné a co ne. Ale realita mě dostihla. A i když to celé skončilo trapasem, možná to byla lekce pro nás obě. Pro mě, že musím být opatrnější a nenechávat platební údaje jen tak přístupné. A pro ni, že svět se netočí kolem nových telefonů a že důvěru, kterou ztratila, bude muset získat zpět.
Když si to zpětně vybavuji, pořád cítím ten okamžik, kdy stál u dveří kurýr. Známý syn mé kamarádky a já v ruce držela balík s věcmi, které moje dcera objednala za moje peníze. Málem jsem se tehdy složila. A nejhorší na tom všem bylo vědomí, že tohle se už nikdy nevrátí do původního stavu. Důvěra, kterou jsem k ní měla, byla narušená. A znovu ji vybudovat bude trvat hodně dlouho.
