Článek
Dokonce jsem si v duchu řekla tu osudovou větu: „Dneska to bude dobrý den.“ Vesmír má ovšem zvláštní smysl pro humor, zvlášť když si člověk troufne být optimistou.
Udělala jsem si svůj oblíbený čaj, meruňkový s kapkou medu, a zatímco jsem si sušila vlasy, postavila jsem hrnek na poličku vedle zrcadla. Špatný nápad. Doteď nevím, jak se to stalo, ale najednou letěl hrnek vzduchem a meruňkový čaj vytvořil na bílém koberci abstraktní umělecké dílo, které by možná v galerii moderního umění získalo cenu, ale v mé koupelně rozhodně ne. Jak se mi podařilo vylít čaj při sušení vlasů? To je jedna z těch záhad, které nejspíš nikdy nevyřeším. Stejně jako záhada ponožek v sušičce – vždycky dám do sušičky dvacet párů a vyndám devatenáct a půl.
Utírala jsem koberec, nadávala pod nosem a přemýšlela, jestli to meruňkové dílo půjde někdy vyprat. Mezitím mi na mobil přišla zpráva od kolegyně Jany: „Nezapomeň na tu prezentaci v deset, šéf říkal, že tam budou všichni z vedení.“ Prezentace? Jaká prezentace? A pak mi to došlo – ta, kterou jsem měla připravit už minulý týden. Ta, na kterou jsem úplně zapomněla.
S mokrými vlasy a pocitem blížící se katastrofy jsem si sedla k počítači a začala v rekordním čase tvořit prezentaci o výsledcích našeho oddělení. Upíjela jsem druhý čaj (tentokrát bezpečně postavený na stole) a snažila se vzpomenout na všechna čísla, která mi šéf posílal v pátek e-mailem. Data, grafy, závěry – všechno jsem skládala dohromady jako puzzle, u kterého chybí polovina dílků.
Hodiny ukazovaly 8:15 a já jsem věděla, že musím vyrazit nejpozději za deset minut, abych stihla ranní schůzku před tou velkou prezentací. Uložila jsem rozdělanou práci, skočila do prvního oblečení, které jsem našla ve skříni, a vyběhla ze dveří.
Na schodech jsem si uvědomila, že mám na sobě dvě různé náušnice – jednu perličku a jednu dlouhou s korálky. Ale to byl ten nejmenší problém. Ten pravý přišel, když jsem zavírala dveře. Klíč se prostě zlomil. Zůstal napůl v zámku, napůl v mé ruce, a já jsem zůstala stát jako solný sloup. Nemohla jsem dovnitř, nemohla jsem pořádně zamknout, a hlavně jsem cítila, jak mi tikají hodiny nad hlavou.
Zavolala jsem správci domu, panu Vránovi, který naštěstí bydlí jen o patro níž. Jeho manželka mi otevřela a s úsměvem řekla: „Ty máš ale den, Kláro. Manžel odjel na chatu, vrátí se až večer.“ Skvělé. Prostě skvělé. S polovinou klíče v ruce a nezamčeným bytem jsem musela do práce. Alespoň že jsem měla kabelku, klíče od auta a mobil.
V autě jsem si všimla, že jsem si vzala dva různé páry bot – jeden černý a jeden tmavomodrý. Naštěstí podobný tvar, takže by si toho možná nikdo nevšiml. Do kanceláře jsem dorazila v 8:40, což mi dávalo přesně dvacet minut na to, abych dokončila prezentaci, prošla si poznámky a zkusila vypadat jako člověk, který ví, co dělá.
A pak přišla ta poslední rána. Rozhodla jsem se poslat si prezentaci z pracovního počítače na email, abych si ji mohla ještě projít na telefonu. Jenže místo toho, abych přiložila soubor s prezentací, poslala jsem svému šéfovi Martinovi fotku, která byla poslední v galerii mého telefonu. Fotku mých včera koupených pruhovaných ponožek, které jsem si vyfotila, abych je ukázala kamarádce.
„Zajímavý návrh na prezentaci, Kláro, ale nejsem si jistý, jestli vedení ocení tvůj módní vkus,“ napsal mi Martin obratem. Chtěla jsem se propadnout, zalézt někam hodně daleko nebo prostě přiznat porážku a vrátit se do postele.
Místo toho jsem se zhluboka nadechla, zavřela oči, napočítala do deseti a pak napsala: „Promiň, dneska mám takový den. Skutečnou prezentaci pošlu za pět minut.“
A víte co? Tu prezentaci jsem nakonec zvládla. Nebyla dokonalá, ale byla hotová. A když jsem ji odprezentovala, Martin mě dokonce pochválil a řekl, že oceňuje mou schopnost improvizace. Neřekla jsem mu, že celý můj den byla jedna velká improvizace.
Večer, když mi pan Vrána pomohl s klíčem a konečně jsem se dostala domů, jsem si sedla na gauč, natáhla si ty pruhované ponožky (tentokrát oba stejné) a uvědomila si, že někdy ty nejhorší dny přinesou ty nejlepší příběhy. A taky to, že příště si raději nastavím budík o hodinu dřív. Pro jistotu.
