Článek
Vyrazila jsem do obchodu jen pro pár věcí. Máslo, šunku a dva rohlíky, co by držely pohromadě, alespoň do oběda. Kdo ví, proč mě tenkrát nenapadlo, že to, co je napsané na lístečku, není vůbec důležité. Protože obchodní lísteček je jen iluze. Realita si s tebou stejně udělá, co chce.
Obchod nebyl ani prázdný, ani plný. Prostě tak akorát na to, aby se v něm mohlo rozvinout decentní mikrodrama. Zastavila jsem se u pultu s lahůdkami. Šunka od kosti, 100 gramů, nakrájet na tenko. Nechtěla jsem komplikace. Nechtěla jsem filozofii, morální dilema, ani generační konflikt. Chtěla jsem jen šunku. Ale jak už to tak bývá, ne vždy dostaneš to, co si přeješ.
Přede mnou stál pán. Věk neurčitý, ale rozhodně dost na to, aby měl nárok na názor. V ruce držel papírek a diskutoval. A teď nemyslím, že si něco vybíral. On diskutoval. O cenách, o kvalitě, o tom, že „to dřív chutnalo jinak“ a že „tohle by pes nežral“. Prodavačka žena s obličejem, který už viděl hodně a dneska rozhodně nechtěl vidět nic, stála za pultem jako strážce pevnosti a čekala, až to přejde.
„Tak tady ten gothaj teda ne. A tadyto… tadyto je co? To má být jako šunkový salám? To dřív dělali jinak.“
„To je šunkový salám, pane, 80 % masa.“
„Z jakého masa?“ zasmál se hořce, jako by už znal odpověď.
Prodavačka neodpověděla. Místo toho se otočila a začala krájet. Asi zvolila taktiku, že když to udělá rychle, možná to uteče. Neuteklo.
„Ne tolik! Říkala jste, že je to na váhu, ne na počet koleček! Vy mi to chcete vnutit!“
A tak se začal hádat. Ne s ní, ale spíš se životem. O šunce. O nespravedlnosti. O systému. O tom, jak to dneska vedou mladý. Prodavačka zůstala nehybná jako sfinga s válečnou historií. Nakonec, po deseti minutách, které trvaly asi sto let, odešel. S jedním plátkem šunky v igelitu a nespokojeností, která se dala krájet tlustěji než ten salám.
Přišla jsem na řadu já. Řekla jsem tiše: „Prosím vás, deset deka šunky od kosti, na tenko.“ Podívala se na mě a jen kývla. V tom tichu mezi námi bylo všechno. Únava, spojenectví, tiché „díky, že neřvete“.
Ale jak už to bývá, když si myslíte, že máte nejhorší za sebou, přijde druhá vlna. Paní za mnou, elegantní, upravená, s kabelkou, která stála víc než moje roční zásoba kávy, najednou zvedla hlas: „A ta šunka je bez éček, že ano?“
Prodavačka už nestíhala. Otočila se, a s pohledem, který by mohl tříštit sklo, odpověděla: „Je to šunka. Prodáváme ji tady už deset let. Pokud chcete bio, musíte do jiného oddělení.“
„Takže vy se mnou takhle mluvíte? Vážně?“
A bylo to zpět. Malé, nenápadné drama, které začalo obyčejným nákupem, se znovu rozhořelo. Kabelková paní začala mluvit o službách, o přístupu, o tom, že „zaplatila si členství v Klubu přátel zdravého masa“, nebo jak se to jmenovalo, a že „bude psát stížnost“.
V tu chvíli jsem držela v ruce svoji igelitku se sto gramy šunky a dvěma rohlíky a cítila jsem, že jsem součástí něčeho většího. Ne v tom hrdinském slova smyslu. Ale v tom tichém, absurdním, českém. Tohle je náš svět. To, co se děje u pultu. Místo, kde se kříží generace, hodnoty i cholesterol. Když jsem konečně odešla, bylo mi jasné, že na tenhle nákup jen tak nezapomenu. Ne kvůli šunce. Ale kvůli té směsi emocí, která se dala krájet stejně jako ten gothaj.
Venku začalo lehce pršet. Ne moc, tak akorát, aby vám navlhla igelitka a stopy po šunce se vám obtiskly na noviny v tašce. A já si říkala, že jestli existuje nějaký skutečný indikátor stavu společnosti, není to inflace ani politické průzkumy. Je to pult s lahůdkami. Tam to všechno začíná. A taky tam, někdy, tiše končí.
