Článek
Práce v kanceláři nebyla špatná, kolektiv fajn, měla jsem pocit jistoty. Až do té chvíle, kdy si mě zavolala personalistka. Seděla tam s šéfem a tvářili se, že je jim to líto. Prý se musí snižovat stavy, prý se mě to bohužel týká. Ještě než jsem to stihla pobrat, strčili přede mě papír s výpovědí a řekli, že mi ji pošlou i e-mailem. Měla jsem chuť se zeptat, proč právě já, ale místo toho jsem jen kývla a poděkovala za spolupráci. Automaticky. Jakoby se nic nestalo. V hlavě mi bušilo jediné, co teď?
Vyšla jsem z kanceláře, sedla si na lavičku před budovu a chvíli koukala do prázdna. Z kabelky mi čouhal dopis s logem firmy a já si uvědomila, že místo výplaty domů ponesu papír, který všechno mění. Byla jsem tam čtyři roky, dělala jsem, co se po mně chtělo, brala přesčasy, když bylo třeba. A teď? Najednou nic.
Domů jsem šla pomalu, i když to bylo pár zastávek tramvají. V hlavě jsem si přehrávala, jak to řeknu manželovi. Jenže když jsem otevřela dveře, děti běhaly po bytě, smály se, a mně se sevřelo srdce. Nechtěla jsem jim kazit večer. Nechtěla jsem kazit náladu nikomu. Tak jsem se usmála a řekla, že všechno je v pohodě, že práce byla dneska dlouhá, ale jinak nic nového.
V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem přemýšlela, jak dlouho si můžeme dovolit být bez mého příjmu. Manžel vydělává, ale máme hypotéku a dvě děti na základní škole. Každá koruna se počítá. Ráno jsem vstala dřív, udělala snídani, jako by se nic nestalo. Poslala děti do školy a manžela do práce. Teprve potom jsem si sedla ke stolu, otevřela e-mail a znovu si přečetla výpověď. Tentokrát mi to došlo naplno.
Začala jsem hledat novou práci hned ten den. Poslala jsem první životopis, druhý, třetí. Všude chtěli zkušenosti, které jsem měla, ale taky energii, kterou jsem už nějak ztratila. Byla jsem vyčerpaná. Po pár dnech mi došlo, že najít práci ve čtyřiatřiceti není jako po škole. Nabídek sice bylo dost, ale většinou za směšné peníze nebo na směny, které bych s dětmi nezvládla. A čím víc jsem se snažila, tím víc mě to pohlcovalo. Začala jsem mít pocit, že jsem selhala. Že jsem k ničemu.
Po týdnu jsem to manželovi řekla. Seděl u stolu, když jsem přišla s obálkou v ruce. Nejdřív mlčel, pak se zeptal, proč jsem mu to neřekla hned. Nedokázala jsem odpovědět. Cítila jsem se trapně, provinile, i když jsem nic špatného neudělala. Jen jsem chtěla být silná. Nechtěla jsem, aby mě litoval. Ale v jeho pohledu jsem viděla, že má strach. A to mě dorazilo.
Další dny jsem trávila tím, že jsem se snažila být užitečná. Uklízela jsem, vařila, vyřizovala papíry. Mezitím jsem zkoušela psát motivační dopisy, obvolávat firmy, chodit na pohovory. Jenže většinou to skončilo stejně, ozveme se. A neozvali se. Když mi po dvou týdnech přišel první dopis z úřadu práce, rozbrečela jsem se. V tu chvíli mi došlo, že to není jen přechodná pauza. Že ten pocit jistoty, který jsem měla, je pryč.
Nejhorší bylo, že jsem se začala bát lidí. Bývalé kolegyně mi psaly, že mě mají rády, že to určitě zvládnu, ale já jim přestala odepisovat. Nechtěla jsem slyšet prázdné povzbuzení. Cítila jsem se menší a slabší než kdy dřív. Když mi manžel nabídl, že přestanu hledat a budu chvíli doma, odmítla jsem. Nechtěla jsem být doma „ta, co nepracuje“. Chtěla jsem mít zase svůj plat, svůj řád, svůj pocit hodnoty.
Nakonec jsem vzala práci v malém obchodě. Není to žádný zázrak, stojím osm hodin denně za pultem, ale mám zase důvod ráno vstát. Peněz je méně, ale hlava je klidnější. A i když jsem se musela uskromnit, začínám chápat, že to není konec světa. Jen jiná kapitola.
Když se teď ohlédnu zpět, říkám si, že to celé byla lekce. O pokoře, o odvaze přiznat slabost, o tom, že jistoty neexistují. A že někdy je lepší přiznat si, že se bojíme, než předstírat, že všechno zvládáme. Možná jsem tehdy ztratila práci, ale získala něco jiného. Pochopení, že se můžu zvednout, i když to bolí.
