Článek
A už vůbec ne, že mě zaskočí lidská zloba a arogance, která se odehrála přímo přede mnou. Bylo kolem desáté dopoledne, v obchodě relativní klid. Žádné fronty, prodavačky poklidně markovaly zboží, lidé se potichu proplétali mezi regály. Nakoupila jsem, co jsem potřebovala, a zamířila k pokladně. Přede mnou stál starší muž, odhadem tak šedesátník. Měl menší nákup, pár položek, ale už při příchodu k pokladně bylo cítit napětí. Nevím, co se stalo předtím, ale ještě než začala pokladní markovat, muž na ni spustil. Nejdřív potichu, pak hlasitěji. Že prý to trvá, že mu to zdržuje dopoledne, že za jeho mládí byli lidi za kasou schopní a ne jako dneska. Prodavačka na něj nejdřív jen mírně kývla a dál v klidu skenovala zboží. Ale on se nehodlal uklidnit. Místo toho přešel do osobní roviny a začal komentovat její vzhled, váhu a dokonce jí řekl, že taková by vůbec neměla pracovat s lidmi.
Stála jsem za ním, úplně paralyzovaná. Nechápala jsem, co se to děje. Podívala jsem se na pokladní, mladší žena, možná třicet, na sobě klasická uniforma, tvář zarudlá studem i zlostí. Očima zabloudila ke mně, na chvíli se naše pohledy střetly. Neuměla jsem zareagovat. Zmohla jsem se jen na krok zpět, jako bych se chtěla z celé té scény co nejdřív vytratit. Ale nešlo to. Muž pokračoval, až se dostal k tomu, že „takovým jako ona by se mělo zakázat být mezi lidmi“. To už bylo na mě moc. Místo abych mlčela, nadechla jsem se a nahlas řekla: „To snad nemyslíte vážně.“ Otočil se na mě s pohledem, jako by ho právě někdo fackoval. Neodpověděl. Jen se ušklíbl, zaplatil a beze slova odešel. Prodavačka poděkovala, hlas se jí třásl. Snažila se usmát, ale nešlo to. Bylo vidět, jak moc se jí to dotklo. Když jsem přišla na řadu, omluvila se mi. Omluvila se mi za něco, za co vůbec nemohla. Jenže přesně tohle dělají ti, kdo musejí každý den stát u kasy a snášet výlevy zákazníků, kteří si potřebují vybít frustraci.
Po nákupu jsem si sedla do auta a zůstala chvíli sedět. Hlavou mi běžely věty, které jsem slyšela. Pořád mi v uších znělo to jeho „taková jako vy“. Co to vůbec znamená? Proč si tolik lidí myslí, že mají právo křičet na druhé? Že jim mohou nadávat, ponižovat je, jen proto, že jsou zrovna ve službě? Jako by ztratili zábrany. Jako by pokladní, číšník nebo kdokoliv, kdo obsluhuje, nebyl člověk, ale jen někdo, kdo má držet hubu a dělat, co se mu řekne. Vůbec mě to od té chvíle nepustilo. Při každé další cestě do obchodu jsem si na to vzpomněla. Přemýšlela jsem, kolik takových zákazníků musí prodavačky denně zvládnout. Kolik urážek a zbytečné arogance musí vstřebat. A taky jsem si uvědomila, jak často to my ostatní jen tiše přihlížíme a děláme, že nic neslyšíme. Přitom někdy stačí tak málo. Jen se ozvat, podpořit toho druhého, ukázat, že ne všichni souhlasí s tím, co se děje.
Ta situace mi zkazila celý den. Ne proto, že by se něco stalo mně. Ale protože se stalo něco, co by se stávat nemělo. A co se přesto děje pořád dokola. Dnes se to stalo u pokladny, zítra to může být v lékárně, na poště, kdekoliv. Všude tam, kde lidé pracují s lidmi a jsou vystaveni náladám těch, kdo se rozhodli, že jim právě teď svět něco dluží. Jenže to není svět, kdo je jim něco dlužen. To oni sami zapomněli na obyčejnou slušnost. A tu jim žádný obchod nikdy neprodá.
