Článek
Bydlím v panelovém domě už skoro dvacet let. Je to obyčejný dům na okraji města, kde se lidé střídají, ale pár stálých rodin tu zůstává. Nikdy jsem se tu necítila špatně. Dokud se přede mnou neobjevil nový soused.
První týdny jsem si ničeho zvláštního nevšímala. Jen jsem měla pocit, že mě sleduje pohledem pokaždé, když jsem šla kolem. Takové to nepříjemné mrazení, kdy cítíte, že vás někdo hodnotí nebo si vás příliš pozorně prohlíží.
Začalo to být intenzivnější. Vyšla jsem z bytu a on stál na chodbě, přestože jsem neslyšela, že by otevřel dveře. Vracela jsem se domů a jakmile jsem odemkla, ozvalo se jeho hlasité zakašlání těsně za zdí. Občas jsem měla pocit, že mě poslouchá.
Říkala jsem si, že si možná jen všechno moc beru. Únava, práce, stres. Ale ten pocit, že na chodbě nejsem sama, i když by tam nikdo být neměl, se stupňoval.
Když jsem se o tom zmínila kamarádce, zasmála se. Říkala, že v paneláku je slyšet každý krok. Kolega v práci mi řekl, že mám sklony k přecitlivělosti. A dcera mávla rukou, ať se konečně vyspím. Jenže já věděla, že to není jen hluk.
Jedné noci jsem se probudila, protože se ozval zvuk klíče v zámku. Ztuhla jsem. Bylo to tak zřetelné, že jsem se posadila na posteli. Trvalo to pár vteřin a pak ticho. Ráno jsem zámek zkontrolovala a nic nenašla. Přesto jsem se nemohla zbavit myšlenky, že se někdo pokoušel dostat dovnitř.
Koupila jsem bezpečnostní řetízek a novou vložku do dveří. Soused na mě pak na chodbě poprvé promluvil. Usmíval se, ale v tom úsměvu bylo něco, co mě úplně vyřadilo z rovnováhy. Řekl jen, že dělám zbytečné úpravy, protože tady je bezpečno.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Jak mohl vědět, že jsem něco měnila. Nikdo jiný si toho všimnout nemohl.
Začaly mi mizet drobnosti z rohožky před bytem. Nejprve malý květináč. Pak kolík, kterým jsem si přichytávala reklamní letáky, aby neodlétaly. A jednou i celá igelitka, kterou jsem tam omylem zapomněla po nákupu. Nic cenného, ale vždy jen věci, které jsem tam nechala chvíli.
Šla jsem si stěžovat na výbor. Předseda mi řekl, že soused je trochu samotář, ale rozhodně ne nebezpečný. Tvrdil, že si možná jen všímám věcí, které dřív neřeším.
Jenže já jsem cítila ještě něco jiného. Když jsem zavírala dveře, jako by se soused hned vzápětí přiblížil ke zdi. Když jsem se obula, objevily se jeho kroky těsně za nimi. Nešlo to ignorovat. Někteří lidé prostě působí nepříjemně, i když se usmívají.
Jednou večer jsem šla domů pozdě z práce. Na chodbě bylo ticho. Rozsvítila jsem, strčila klíč do zámku a v tu chvíli se otevřely jeho dveře. Stál tam, aniž by cokoliv řekl. Jen se díval. Prošla jsem do bytu a zavřela dveře o něco rychleji, než bych chtěla přiznat.
Začala jsem zamykat i přes den. Pořád jsem poslouchala, jestli není na chodbě. Každý zvuk mě trhnul. Spánek jsem měla lehký. Kdykoliv něco prasklo, okamžitě jsem se probudila a poslouchala.
Měla jsem pocit, že se pomalu měním v člověka, který si hlídá každý krok. A nejhorší na tom bylo, že všem kolem jsem připadala jako někdo, kdo řeší nesmysly.
Jednoho odpoledne mě oslovila starší paní ze třetího patra. Řekla mi, že slyší, jak soused z mého patra bouchá dveřmi ve dvě ráno. A že má pocit, že někoho pozoruje z okna. Poprvé jsem měla pocit, že nejsem sama, kdo něco vnímá.
Nabídla mi, že jednou, když budu mít pozdní směnu, půjde se mnou domů, abych se necítila sama. Bylo to milé, ale zároveň děsivě potvrzující, že můj strach není jen moje fantazie.
A pak to přišlo. Vrátila jsem se domů, vložila klíč do zámku a nešly otevřít dveře. Jako by byly z druhé strany zablokované. Zpanikařila jsem. Po chvilce zkoušení se dveře najednou otevřely bez odporu. V bytě bylo všechno na svém místě, ale měl jsem pocit, že tam někdo byl.
Zavřela jsem se v ložnici a poprvé po letech jsem volala na policii. Přijeli, prošli byt a nic nenašli. Jen se mě zeptali, jestli jsem si jistá, že nezapomínám. Nebo že nejde o stres. Cítila jsem se bezmocně.
Zlom přišel až o měsíc později. Soused se pohádal s někým na chodbě. Křičel tak hlasitě, že to slyšel celý dům. Teprve tehdy se lidé začali zajímat. Teprve tehdy předseda výboru začal přiznávat, že si na něj stěžovalo víc lidí. A že pár obyvatel už dokonce zvažovalo přestěhování.
Nakonec dostal výpověď z nájmu. Důvody mi nikdo konkrétně neřekl, ale když stěhoval poslední věci, cítila jsem úlevu, kterou jsem roky nepoznala.
Dnes už v domě není. A já teprve teď chápu, jak moc mě jeho přítomnost ovlivnila. Začala jsem zase v noci spát. Otevírám dveře bez strachu, kdo stojí za nimi. Vrací se mi můj klid.
A kdykoliv někdo řekne, že si někdo něco jen namlouvá, vybaví se mi ta léta tichého strachu. Ten pocit, že vám nikdo nevěří. A hlavně vědomí, že člověk má občas víc poslouchat vlastní instinkt než názory těch, kteří u toho nejsou.
