Článek
Trávili jsme spolu čas, chodili na výlety, dokázali jsme si povídat dlouhé hodiny o všem možném, od hloupých vtípků až po vážné věci, které člověk normálně ani nikomu nesvěří. Všechno šlo ruku v ruce tak přirozeně, že jsem si říkala, že tohle je přesně ten vztah, na který jsem čekala. Jenže jak šel čas, začalo mě trápit něco, co nešlo přehlížet. Byli jsme spolu už několik měsíců, a přestože se choval pozorně a láskyplně, v jedné oblasti se tvářil, jako by vůbec neexistovala. V intimní rovině byl chladný.
Měla jsem pocit, že se přede mnou schovává. Když jsme byli sami, seděli na gauči a já se k němu přitulila, pohladila ho po vlasech, políbil mě, ale dál to nikdy nepokračovalo. Přitom jsem mu byla nablízku, dávala mu jasně najevo, že ho chci, že je mi příjemný. Vždycky se našla výmluva. Únava, práce, špatná nálada, nebo že prostě nemá náladu na nic víc. Jenže takhle to trvalo dlouhé týdny a já začínala být zoufalá.
Na začátku jsem si myslela, že dělám něco špatně já. Každá žena se v takové chvíli začne ptát sama sebe, jestli není málo přitažlivá, jestli nepřibrala, jestli nedělá něco, co ho odrazuje. Koukala jsem se do zrcadla, zkoušela jsem nové prádlo, začala jsem víc cvičit, snažila se vypadat co nejlíp. Ale nic nepomáhalo. On byl pořád stejně odtažitý a já cítila, jak se mezi námi začíná objevovat neviditelná zeď. Bylo to paradoxní. Přes den jsme fungovali jako perfektní pár, ale jakmile se zatáhla roleta a nastal večer, připadala jsem si, jako by vedle mě spal cizí člověk.
Dlouho jsem hledala odvahu se ho zeptat napřímo. Bála jsem se jeho odpovědi, protože někde uvnitř jsem cítila, že se možná dozvím něco, co slyšet nechci. A taky že ano. Jednoho večera, když se chystal spát a já už to prostě nevydržela, jsem se k němu otočila a zeptala se, proč se mě pořád straní. Nevyhýbal se mému pohledu, ale dlouho mlčel. Pak jen potichu řekl, že má problém. Ztuhla jsem. V tu chvíli se mi hlavou honily všechny možné scénáře, že ho nepřitahuju, že má někoho jiného, že je nemocný.
Nakonec se ukázalo, že pravda byla ještě horší, než bych čekala. Přiznal, že je závislý na pornografii a že ho to poznamenalo tak, že má problém fungovat v reálném životě. Byla jsem v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že muž, kterého považuju za dospělého a vyrovnaného, řeší takovou věc. On sám přiznal, že se stydí, že se mu to vymklo z rukou, a proto se mnou není schopný být intimní. Bolelo mě to. Ne proto, že by to byla moje vina, ale proto, že jsem cítila, že nejsem dostatečná, že mě vyměnil za obrazovku a iluze.
Několik dní jsem o tom nemluvila, jen jsem to nechávala v sobě doznívat. Cítila jsem vztek, smutek i zklamání. Místo toho, abych měla vedle sebe muže, který mě bude objímat a toužit po mně, jsem zjistila, že jeho touha se vytrácí, protože ji pohltila závislost. A i když jsem chápala, že to není něco, co by se dalo jednoduše vypnout, nedokázala jsem se s tím smířit. Pořád jsem si říkala, že to přece musí chtít změnit, že by se mnou měl chtít něco udělat, bojovat za nás dva. Jenže jeho snaha byla minimální.
Zkusili jsme o tom párkrát mluvit. Vždycky přislíbil, že to omezí, že se zkusí víc soustředit na náš vztah. Ale když pak přišel večer a já doufala, že to zkusíme změnit, znovu jsem viděla jen jeho záda otočená ode mě. Bylo to jako pomalé umírání vztahu, který měl přitom tolik nadějí. Každý den jsem se ptala sama sebe, jestli má cenu v tom pokračovat. Milovala jsem ho, ale zároveň jsem se cítila jako někdo, kdo nemá žádnou hodnotu.
Čím déle to trvalo, tím víc jsem si uvědomovala, že tohle není normální a že si nezasloužím žít ve vztahu, kde jsem vlastně jen kulisou. Člověk si přeje být milován celým srdcem a to zahrnuje i blízkost, doteky, touhu. Já jsem ale místo toho dostávala jen prázdná slova a sliby, které nikdy nenaplnil. A i když mě to ničilo, začala jsem si připouštět, že možná budu muset odejít.
Pravda, kterou jsem se dozvěděla, byla horší, než kdyby mi prostě řekl, že mě nemiluje. Protože tohle nebylo jen o citech, to byla nemoc, která ničila náš vztah a proti které on sám nechtěl dostatečně bojovat. A já jsem nakonec musela najít odvahu přijmout, že i láska má své hranice. Že když člověk nedostává to, co potřebuje, a jen se trápí, není to láska, ale pomalé vyhasínání.
Dlouho jsem netušila, proč se mnou nechce spát. A když jsem se to konečně dozvěděla, pochopila jsem, že horší než nevědět je poznat pravdu, která bolí do morku kostí. Ale i ta mi nakonec ukázala, že někdy je lepší odejít a začít znovu, než se smířit s tím, že žiju vedle někoho, kdo vlastně žije úplně jiný život než já.
