Článek
A když se ta maminka jednoho dne přilepí k vaší dovolené jako osina, kterou si omylem vezete v kufru, pochopíte, že dovolená není vždycky odpočinek. Někdy je to jen přežívání pod palmou.Byla to dovolená, na kterou jsme se s manželkou těšili skoro rok. Měli jsme za sebou náročné období – práce, stěhování, nemoc v rodině. Řekli jsme si, že na týden vypneme. Jen my dva. Moře, klid, žádné vaření, žádné řešení. Jenže dva týdny před odletem mi manželka oznámila, že pojede i její máma. Že je unavená, že si to zaslouží a že přece nebude sama doma. A že to vlastně bude fajn, protože si můžeme na chvíli odpočinout, když si holky popovídají a já si třeba půjdu sám zaplavat.
Měl jsem držet jazyk za zuby. Všechno ve mně křičelo ne, ale navenek jsem jen kývl. Věděl jsem, že odpor teď bude znamenat tichou domácnost ještě před odletem. A tak jsem se pokusil přesvědčit sám sebe, že to zvládneme. Že týden uteče. Že to bude nějaké jiné, ale pořád ještě snesitelné. Už na letišti jsem ale tušil, že se pletu. Tchyně dorazila s kufrem velkým jako moje sebevědomí.
Měla čtyři druhy krémů, sedm šátků a dvě knížky o přírodní léčbě nemocí, které neexistují. Po cestě se pohádala s taxikářem, protože nechtěl pustit dechovku, a v letadle si stěžovala, že má málo místa na nohy, ačkoliv měřila sotva metr šedesát. Když nám letušky přinesly jídlo, hlasitě pronesla, že tohle by nedala ani slepicím. Snažil jsem se usmívat, ale už v tu chvíli jsem věděl, že to bude dlouhý týden.
V hotelu se hádala s recepční kvůli výhledu. První večer se urazila, že jsme s manželkou šli na procházku bez ní. Druhý večer se rozhodla jít s námi, ale celou cestu mluvila o tom, jak ji bolí záda. A třetí večer mi oznámila, že chrápu, že jí to vadí a že bych měl spát na balkóně. Že prý aspoň ochutnám „noční vánek z jihu“. Snídaně trvaly půl hodiny déle, protože tchyně potřebovala přesně opražený toust. Obědy byly peklo, protože si na každém jídle našla něco, co „jí nesedí“. A večery? Večery byly tragikomické. Když jsme chtěli jít ven, chtěla jít taky. Když jsme chtěli být chvíli sami, řekla, že je jí smutno. A když jsme jí řekli, že si chceme odpočinout, uraženě zalezla do pokoje a pustila televizi tak nahlas, že ji slyšeli i u bazénu.
Jedno odpoledne jsem se na sebe podíval do zrcadla a uviděl muže, který už není na dovolené. Uviděl jsem muže, který je v pasti. V pasti plážového resortu, kde slunce pálí, koktejly voní, ale vy nesmíte ani otevřít knížku, protože vedle vás někdo řeší, že tu „asi nemají lékárnu s českou obsluhou“ a že ten krém proti plísni by přece měl být v každé zemi. A tak vznikl plán.
Nebyl to plán jako z filmu. Byl to tichý záchvěv naděje. Věděli jsme, že v úterý pojedeme na celodenní výlet. Loď, oběd na pláži, nějaké památky. A napadlo mě – co kdybychom se prostě trošku „zdrželi“? Co kdybychom na chvíli „ztratili kontakt“? Ne schválně, samozřejmě. Ale víte, jak to je. Signál někde není. A loď odplouvá. A když se dva lidé nezávisle pohybují po neznámém místě… No, věci se stávají.
Nepovedlo se. Tchyně nás hlídala jako ostříž. Když jsem šel na záchod, ptala se, proč jdu sám. Když jsem se vzdálil u památky, šla za mnou s tím, že „bych mohl spadnout“. A když jsem se pokusil navrhnout, že se na hodinu rozdělíme, abychom si to každý užili po svém, pronesla, že „rodina má být spolu“. A že ona „nejela na výlet, aby byla sama“. V tu chvíli jsem pochopil, že moje malá vzpoura nebude mít šanci. Na konci týdne jsem měl oči podlité, trpělivost vyčerpanou a zánět spojivek z toho, jak jsem si je mnul, když tchyně třetí večer po sobě přednášela o výhodách měsíčkové masti proti zlým snům. A přesto jsem se usmíval. Smál jsem se. Dělal jsem, že je to v pořádku. Protože jsem věděl, že doma to bude téma. Že jakákoliv narážka se promění v hádku. A že když vydržím ještě den, budu mít zpět svůj klid. Nebo aspoň nárok na vlastní postel.
Ale víte co? Když jsme se vrátili, nestalo se nic. Tchyně všude vyprávěla, jak to bylo krásné. Jak jsme si to všichni užili. Jak jsme byli spolu. A moje žena? Byla šťastná. Že jsme jí udělali radost. Že to fungovalo. Že jsme byli „jako rodina“. A já jsem mlčel. Nechtěl jsem kazit dojem. Nechtěl jsem být ten nevrlý, ten, co všechno dramatizuje. Ale uvnitř jsem si slíbil, že příště už to neudělám. Že příště, když mi někdo oznámí, že s námi pojede maminka, budu mít odvahu říct ne. Nebo aspoň dost odvahy říct „tak si jeďte spolu“. A já zůstanu doma. Nebo odjedu sám. Nebo se zavřu do sklepa. Cokoli. Hlavně ne znovu.
Tchyni jsem na té dovolené málem zapomněl. Opravdu. Byla chvíle, kdy šla sama do obchodu, a já měl deset minut náskok. Stačilo málo. Stačilo jít jinou ulicí, nastoupit do autobusu a dělat, že jsme se minuli. Ale neudělal jsem to. A víte co? Možná je to dobře. Protože když si to představím, stejně bych pak měl výčitky. Ale že jsem to alespoň zvažoval? To považuju za malou výhru. Ten týden byl těžký. Ale naučil mě, že „rodina“ není kouzelné slovo, které smete všechno ostatní ze stolu. Že každý má právo na svůj prostor. A že když někdo říká „ona to tak nemyslí“, neznamená to, že to nebolí.
Dneska už se tomu směju. Trochu. Možná. Ale pokaždé, když se blíží léto a moje žena začne mluvit o dovolené, začínám se potit. A když zaslechne větu „maminka by možná…“, už balím. Vlastní stan. Vlastní spacák. A hlavně – vlastní plán. Kdyby náhodou.
