Článek
Bylo mi třicet osm a měl jsem všechno, co se od chlapa v mém věku asi čeká. Stálou práci, slušný plat, hypotéku, služební auto, kolektiv, který mě znal nazpaměť. Jenže právě v tom byl problém. Všechno bylo až příliš jisté, předvídatelné, bez jiskry. Každé ráno jsem vstával se stejným pocitem: že jedu do práce, kde po mně vlastně nikdo nechce, abych něco změnil. Jen abych plnil tabulky a byl k dispozici.
Začal jsem si všímat, že čím víc se snažím zapadnout, tím víc se ve mně něco dusí. Cítil jsem, že žiju na autopilota. Přes den práce, večer televize, o víkendu nákupy a úklid. Všechno na jistotu, ale bez života. Když jsem jednou cestou domů poslouchal rozhovor s člověkem, který po čtyřicítce odjel do zahraničí a začal úplně znovu, něco ve mně přeskočilo. Začal jsem přemýšlet, jaké by to bylo prostě skončit.
Trvalo mi půl roku, než jsem si přiznal, že už nechci pokračovat. Přesně šest měsíců mezi prvním nápadem a okamžikem, kdy jsem napsal výpověď. Podepsat ji bylo zvláštně osvobozující i děsivé zároveň. Měl jsem strach, že udělám životní chybu, ale zároveň jsem cítil obrovskou lehkost.
Když jsem ji nesl personalistce, ruce se mi klepaly. Dělali jsme spolu roky, znali jsme se dobře, a já jsem měl pocit, že ji zrazuju. Ale jen se usmála a řekla, že mě chápe. Opravdu? Tehdy jsem tomu nevěřil. Čekal jsem, že se na mě budou dívat jako na blázna, který zahodil jistotu kvůli „svobodě“.
Druhý den si mě zavolal šéf. Upřímně, čekal jsem, že přijde nějaký tlak, sliby, že mi přidá, že mi dá lepší pozici. Místo toho se jen podíval na moji výpověď a chvíli mlčel. Nakonec řekl, že mě chápe víc, než bych si myslel.
Vyprávěl mi, že i on měl kdysi chuť všechno nechat a zkusit něco jiného. Jenže měl malé děti, hypotéku a zůstal kvůli zodpovědnosti. Prý ho to od té doby trochu pronásleduje. Řekl, že mi přeje, abych to zvládl. A že kdybych se někdy chtěl vrátit, dveře mám otevřené.
Zaskočilo mě to. Očekával jsem odměřenost, formální rozloučení, maximálně podání ruky. Ale on se na mě podíval způsobem, který jsem neviděl za celé roky, co jsme spolu pracovali.
První dny po odchodu byly nádherné. Spal jsem, chodil ven, zhluboka dýchal. Najednou jsem měl čas přemýšlet, co vlastně chci. Jenže ta euforie dlouho nevydržela. Po pár týdnech se začaly ozývat pochybnosti. Co když jsem udělal chybu? Co když se už nikdy nechytnu?
Začal jsem dělat menší zakázky na volné noze. Nic velkého, pár projektů, pár klientů. Zjistil jsem, že svoboda je nádherná, ale také tvrdá. Nikdo vás nenutí vstát, nikdo vám nezaručí výplatu. A občas vám přijde měsíc, kdy nezaplatíte všechno, co potřebujete.
Asi po třech měsících mi přišel e-mail. Od šéfa. Psal, že se chystají rozšiřovat tým a že by mi rád nabídnul spolupráci, ne na plný úvazek, ale projektově. Jako externistovi, protože prý mám jiný pohled na věci než zbytek týmu.
Seděl jsem nad tím e-mailem a chvíli nevěřil. Místo uražené pýchy nebo pomsty přišla nabídka respektu. Cítil jsem zvláštní vděk. Nejen za to, že mi dal práci, ale za to, že mě vnímal jako člověka, který měl odvahu odejít.
Dnes už nepracuju v kanceláři. Dělám projekty pro různé firmy, často z domova nebo z kavárny. Někdy mám víc práce, jindy méně. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe. Že dělám věci, které mě baví, a s lidmi, se kterými chci.
Zároveň si ale uvědomuju, že svoboda není útěk. Je to závazek vůči sobě. Když něco nevyjde, nemůžu to svést na šéfa nebo firmu. Je to můj život, moje volba, moje zodpovědnost. A ten moment, kdy jsem stál naposledy v kanceláři s krabicí věcí v ruce, si budu pamatovat navždy. Ne proto, že by to byl konec. Ale protože to byl začátek.
Když se dnes potkám s bývalými kolegy, často říkají, že by chtěli udělat to samé. Odejít, zkusit něco jiného, mít čas na sebe. Ale pak dodají, že se bojí. Chápu je. Bál jsem se taky.
Ale někdy se prostě musíš nadechnout a skočit, i když nevíš, co bude dál. Možná nezbohatnu, možná se budu muset ještě dlouho učit, jak žít bez jistoty. Ale už vím, že jistota není všechno. Někdy je to právě ten krok do neznáma, co tě nejvíc přiblíží k sobě.
