Článek
Když mi kamarádka zavolala, že jejich firma hledá někoho mladého, kreativního, kdo by zvládl psát texty a spravovat sociální sítě, měla jsem pocit, že vesmír mi konečně nahrává. V té době jsem byla čerstvě po škole, bez jasného směru. Pracovala jsem v kavárně, abych si vydělala na nájem, a přitom přemýšlela, co budu dělat dál.
Nabídka zněla lákavě. Práce z domova, mladý kolektiv, možnost cestovat, když budu chtít. Kamarádka mi říkala, že si tam člověk může vydělat i dvojnásobek běžné mzdy. A tak jsem do toho šla. Měla jsem pocit, že konečně vstupuju do „dospělého života“, kde se sny plní
Začátky byly skvělé. Dostala jsem notebook, přístup do všech systémů a hned první měsíc mi poslali výplatu, o jaké se mi dřív ani nesnilo. Pracovala jsem hodně, ale bavilo mě to. Každé ráno jsem si udělala kávu, otevřela počítač a měla pocit, že dělám něco, co má smysl.
Kamarádka mě zasvěcovala do všech tajů marketingu. Obdivovala jsem ji. Působila sebevědomě, organizovaně, všichni ji respektovali. Byla jsem vděčná, že mi takovou šanci dala. Jenže pak se věci začaly pomalu měnit.
Po pár měsících začalo být práce čím dál víc. Všechno bylo urgentní, všechno mělo být hotové nejlépe včera. Klienti chtěli výsledky okamžitě a vedení na nás tlačilo, abychom jim vyhověli. Kamarádka, která mě dřív povzbuzovala, se změnila. Každou chybu brala osobně, jako by tím trpěla ona.
Když jsem poprvé nestihla odevzdat text včas, dostala jsem zprávu ve dvě ráno, že prý svou práci neberu vážně. Vzala jsem si to k srdci. Místo spánku jsem dokončila zakázku a ráno ji odeslala. Myslela jsem, že to bude jednou, dvakrát. Ale stal se z toho nový standard.
Začala jsem pracovat dvanáct hodin denně, často i o víkendech. Telefon jsem měla stále po ruce, e-maily kontrolovala i na záchodě. Přestala jsem chodit ven, nestíhala jsem rodinu ani přátele. Když jsem měla jeden volný den, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ho celý prospala.
Kamarádka mi často říkala, že „kdo chce uspět, musí makat“. A já tomu věřila. Jenže čím víc jsem makala, tím víc ze mě zůstávala jen prázdná schránka. Ráno jsem se budila s úzkostí, že něco nestihnu. V noci jsem nemohla usnout, protože jsem přemýšlela, co všechno musím udělat.
Jednoho dne jsem si dovolila říct, že potřebuju pár dní volna. Kamarádka se na mě podívala tak, jako by mě viděla poprvé. Řekla, že jsem zklamala její důvěru. Že mi dala příležitost a já ji nevyužívám naplno. Byla jsem v šoku. Celou dobu jsem si myslela, že jsme tým. Že to, co děláme, má smysl.
Místo podpory přišla kontrola. Každý úkol jsem musela hlásit, každé zpoždění zdůvodnit. Pracovala jsem ze strachu, ne z nadšení. Když jsem pak po několika týdnech udělala chybu v kampani a klient si stěžoval, kamarádka to celé hodila na mě.
Začala jsem mít zdravotní problémy. Bolesti hlavy, nespavost, nevolnost, panické ataky. Jedno ráno jsem prostě nedokázala vstát z postele. Seděla jsem na kraji a brečela. Po dvou letech práce snů jsem si uvědomila, že jsem ztratila samu sebe.
Kamarádka mi sice nabídla skvělou šanci, ale za cenu mého zdraví, přátelství i sebedůvěry. Když jsem jí napsala, že končím, odpověděla mi jen krátce: „Jak chceš.“ A tím to skončilo.
Dneska mám jinou práci. Míň prestižní, míň placenou, ale mám zase svůj život. Učím se znovu odpočívat, trávit čas s lidmi, které mám ráda, a neotvírat e-maily po osmé večer. Občas se mi kamarádka ozve. Posílá fotky z cest, úspěchy z firmy. Dřív jsem cítila závist, teď spíš klid.
Zní to možná zvláštně, ale jsem ráda, že to všechno dopadlo takhle. Protože kdybych v té práci zůstala, ztratila bych se úplně. A žádná kariéra za to nestojí.
