Článek
Jenže doba se změnila a s ní i způsob, jak si chlap udržuje duševní zdraví. A tak se zrodila naše pánská jízda. Každý týden, pravidelně, bez výjimky. Vždy ve čtvrtek večer, kdy se už práce valí pomalu ke konci a člověk se může nadechnout.
Když jsem s tím doma přišel poprvé, moje partnerka jen pokrčila rameny. Nebyla ten typ, který by stál za dveřmi a podezíravě poslouchal, kam vlastně jdu. Naopak. Řekla, že si aspoň v klidu vyšíje v kuchyni a užije si ticho. Vyšívání je její svět, kde barevné nitky splétají příběhy, které se mi občas ani nechce věřit. Mně to přišlo fér. Já mám své kamarády, ona má své nitě a vzory.
První večery byly bez problémů. Vrátil jsem se kolem půlnoci, občas s mírným úsměvem, který prozrazoval, že pivo teklo proudem. Neptala se moc, jen se usmála a podívala se na další kus křížkového stehu, který mezitím zvládla. Zdálo se, že jsme našli rovnováhu. Jenže to by nebyl život, kdyby se něco nezvrtlo.
Jednoho dne jsem zapomněl na stole telefon. Partnerka ho nikdy neprohlížela, nikdy neměla důvod. Tentokrát se ale stalo, že jí zavolala kamarádka právě v okamžiku, kdy jsme byli uprostřed naší pánské jízdy. Zvedla ho a než stihla vysvětlit, že nejsem doma, ozval se na druhé straně smích a ženský hlas. Zůstal viset ve vzduchu jako bomba s odpočítáváním.
Když jsem se vrátil domů, čekala na mě. Seděla v kuchyni, vyšívání odložené a výraz, který jsem u ní znal jen tehdy, když mi oznámila, že jsem zapomněl vyhodit odpadky už pátý den po sobě. Jenže tentokrát to bylo vážnější. Položila přímou otázku. Kdo všechno na těch pánských jízdách vlastně je.
Musel jsem přiznat pravdu. Pánská jízda nebyla až tak úplně pánská. Byla to parta lidí, kde se kromě mých kamarádů začaly časem objevovat i jejich známé. Někdo přivedl sestřenici, jiný kamarádku z práce. A tak se do našeho čistě mužského klubu nenápadně vloudily ženy. Nejprve to bylo nevinné. Někdo přisedl na pivo, někdo přišel jen na kus řeči. Ale jak týdny ubíhaly, stalo se z toho pravidlo.
Snažil jsem se to vysvětlit. Že to není žádná divoká zábava, kde by se lámaly židle a pod stůl se schovávaly cizí boty. Byla to prostě společnost, kde se u piva řeší všechno možné. Od práce po dovolené, od fotbalu až po recept na bramborový salát. Jenže přiznání, že tam chodí ženy, nebylo pro mou partnerku jednoduché přijmout.
Následující dny byly napjaté. V kuchyni sice opět vyšívala, ale nitě jí občas ujížděly. Každý steh byl křivější než ten předchozí. Mlčela. A já cítil, že to není ticho klidu, ale ticho přemýšlení. Jednou večer položila vyšívání na stůl a řekla, že půjde příště se mnou. To byla chvíle, kdy jsem pochopil, že žádná pánská jízda není imunní vůči zvědavosti.
Když přišla, nastal okamžik pravdy. Kamarádi se tvářili nejprve překvapeně, ale pak se uvolnili. Ukázalo se, že na těchto setkáních opravdu není co skrývat. Seděly tam dvě kolegyně mého kamaráda, co pořád řešily, jestli jet na dovolenou do Chorvatska nebo do Itálie. Další známá vykládala o tom, jak si zlomila podpatek na svatbě své sestry. Smích se nesl hospodou a pivo teklo stejně jako vždy.
Partnerka se nejprve držela stranou, ale postupně se zapojila do hovoru. V očích jí zmizel ten podezíravý lesk a nahradil ho úsměv. Najednou pochopila, že tyto večery nejsou žádným tajemstvím, ale spíš únikem od každodenní rutiny. Viděla mě v jiném světle. Jako chlapa, který si umí odpočinout s partou lidí a nebát se být obyčejný.
Od té doby už nikdy neřekla jediné křivé slovo na moje čtvrteční večery. Vyšívání si nechala, ale už to nebyl únik před představou, co všechno by se mohlo dít. Spíš si v tichu kuchyně připravila další vzor, protože věděla, že já se vrátím a budu mít na rtech jen historky o tom, kdo kde rozlil pivo, kdo se zase hádal o fotbal a kdo tentokrát zapomněl zaplatit účet.
Dnes už se na pánské jízdy těším dvojnásob. Nejen kvůli kamarádům a smíchu, ale i proto, že vím, že doma mě nečeká podezíravý pohled. A moje partnerka? Občas si sama dělá legraci, že až dokončí poslední vyšívaný ubrus, přinese ho na stůl do hospody. Aby i tam viděli, že naše čtvrteční večery jsou vlastně jen dalším stehem do vzoru, který se jmenuje život.
