Článek
Neposlouchá vás vůbec nic, po cestě zakopnete o botu, která tam ráno rozhodně nebyla, a první zpráva v telefonu je od dopravního podniku s textem: „Spoj linky 22 nejede z důvodu poruchy.“
Proti své vůli a za vydatné spolupráce MHD jsem se nakonec dostal do centra, kde mě čekala schůzka. Vše proběhlo v pořádku, s výjimkou toho, že druhá strana se rozhodla nedorazit. A protože jsem už nestihl oběd, hlad se mnou začal komunikovat způsobem, který nelze ignorovat. Žaludek mi doslova zpíval cosi na melodii státní hymny.
Zabrousil jsem tedy do podniku, který jsem už párkrát minul a pokaždé si říkal, že vypadá „docela příjemně“. Víte, jak to myslím. Dřevo, tlumené světlo, nápis „domácí kuchyně“ a jeden z těch voňavých stojánků na stole, co vždycky vypadají, že vám přinesou králíka na smetaně po babičce. Dojem, který vytvoří atmosféra, dokáže člověku na pár minut zakrýt skutečnost, že se jedná o franšízu maskovanou jako rodinný podnik.
Usadil jsem se, objednal si polévku a hlavní chod. Obojí klasika, nic náročného. Obsluha byla milá, jídlo… no, řekněme, že přežít se to dalo. Neurazilo, nenadchlo. Guláš chutnal trochu jako kompromis mezi konzervou a školní jídelnou. Ale neřešil jsem to. V hlavě jsem měl jiné věci. Jako třeba, co udělat s odpolednem, které mělo být pracovní, ale najednou bylo jen… odpolednem.
A pak přišel ten moment.
Číšník, mladík s pronikavým pohledem, který se evidentně narodil s výrazem „mám všechno na háku“, mi přinesl účet. Položil jej na stůl s tím typickým lehce křivým úsměvem a slovy „v klidu, nespěcháme“. Už to mě mělo varovat.
Přesně v té chvíli jsem si všiml něčeho zvláštního. Na účtence, v dolní části, těsně pod položkami a částkou, byla rukou připsaná poznámka. Malá, skoro nenápadná věta: „Pozor, tenhle si všechno zapisuje.“
Zarazilo mě to. Opravdu. V prvním momentu jsem si říkal, že je to vtip. Interní hláška. Možná součást nějaké hry mezi obsluhou. Jenže ne. Nebylo to myšleno jako vtip. Ten výraz číšníka, když jsem vzhlédl a on se mi na pár sekund zahleděl přímo do očí, říkal něco úplně jiného.
V tu chvíli se ve mně něco sevřelo. Ne proto, že by poznámka byla vyloženě zlá. Ale byla… zvláštní. Nahlas vyslovovala něco, co by se obvykle mělo nechat nevyřčeno. Připomněla mi, že jsem byl pozorován. Že moje chování bylo vyhodnoceno. A že někde v systému této „pohodové“ restaurace, možná mezi kuchyní a kávovarem, existuje nějaká kartotéka hostů, kam se lidé zapisují podle toho, jak často se dívají na hodinky, jakým tónem říkají „děkuju“ nebo jestli si dělají poznámky do telefonu během jídla.
Ať už to vzniklo jakkoliv, zůstal ve mně pocit, který nešel setřást. Pocit, že jsem nezapadl. Že jsem byl vyhodnocen. A ne jako ten, co pochválil polévku nebo dal větší dýško. Ale jako ten, kdo si „zapisuje“. A to není lichotka.
Něco tak malého, pár slov perem na účtence, mi pokazilo celý dojem z místa, které se tvářilo jako přátelské. Odložil jsem účet, zaplatil přesně, bez drobných, bez úsměvu. Nepopřál jsem „hezký den“. Jen jsem kývl a odešel.
Od té doby jsem kolem té restaurace šel několikrát. Vždy s tím zvláštním pocitem. Jako když vidíte někoho, koho znáte, ale on vás zná trochu jinak. Z pohledu zvenčí, ze záznamu, z poznámky pod čarou.
Neříkám, že to byla velká chyba. Možná to měl být žert. Možná to psali všem, kteří nepili pivo. Možná jsem jen paranoidní. Ale vím jistě, že zpátky už nejdu.
Protože některé věty, byť malé, se vám prostě vryjí pod kůži. A když jednou zjistíte, že jste pro někoho „ten, co si všechno zapisuje“, začne vám docházet, že si možná i vy chcete někoho zapsat. Do seznamu míst, kam se už nevrátíte.
