Článek
Poslední dobou jsem měla pocit, že se jen točím v práci a doma. Nic zvláštního, žádné zážitky. Přijít k někomu na návštěvu pro mě bylo skoro malé svátky. Jenže netušila jsem, jak moc mi ten večer obrátí pohled na sebe samu.
Jela jsem tramvají na druhý konec města a s každým zastavením jsem cítila lehké chvění. Ne nervozitu, spíš zvláštní pocit očekávání. Kolegyně o svém bytě nikdy moc nemluvila, jen jednou se zmínila, že ho rekonstruovala. V práci nosila obyčejné oblečení, byla milá a skromná, a tak jsem si představovala byt tak akorát. Něco, co má většina lidí kolem třicítky. Malý, útulný, přiměřený.
Když mi otevřela dveře, usmála se a pozvala mě dál. Hned jak jsem vkročila dovnitř, překvapila mě vůně. Něco se tam připravovalo. Neznámé, jemné, skoro restaurace. A pak jsem se rozhlédla. Bílá, vysoká kuchyň s obrovskou linkou, lesklá podlaha, která nevydávala zvuk. Obývací pokoj jako z katalogu. Knihovna sahající ke stropu, gauč, který by se mi ani nevešel do obýváku. A okna. Obrovská, s výhledem na město. Měla jsem najednou pocit, že jsem se ocitla v jiném světě.
Říkala jsem si, že se nenechám rozhodit. Každý má jiný život, jinou cestu, jiné priority. A potom jsem zaslechla cinknutí. Vešla jsem do kuchyně a tam stál muž ve vysoké bílé čepici, krájel zeleninu s neuvěřitelnou lehkostí a naprostým klidem. Kolegyně se na mě usmála a řekla, že to je kuchař, který jí občas chodí vařit večeře, aby si ušetřila čas. Vyslovila to jako větu, která je úplně normální, jako kdyby řekla, že si dneska koupila nové koření.
Zůstala jsem stát. Snažila jsem se tvářit přirozeně, ale uvnitř se mi rozjela lavina. Kuchař. Kolegyně má kuchaře. Někdo jí přijde domů, nakoupí, připraví večeři, uklidí kuchyň a odejde. Celou dobu, co tam byl, se choval profesionálně, nepřekážel, jen si dělal svou práci. A já tam stála v obyčejných džínách a svém starém svetru. Najednou jsem si připadala, jako bych se ocitla v cizím filmu, kde jsem statista, co se připletl do špatné scény.
Ukázala mi byt. Ložnici s nábytkem z masivu, pracovnu s drahou technikou, koupelnu jako ze spa. Všechno dokonale sladěné, všechno mělo svou logiku a styl. Po každém kroku jsem cítila, jak se mi v hrudi usazuje pocit, který jsem nečekala. Ne závist. Spíš bolestivé uvědomění, jak málo jsem toho v životě dokázala oproti tomu, jak moc jsem se snažila.
Večeře byla výborná. Dokonce jsem si připadala trapně, když jsem chválila jídlo a kuchař se jen lehce usmíval. On to uměl. Tohle byla jeho práce. A já, která jsem doma ráda, když zvládnu těstoviny bez toho, aby se mi rozvařily, jsem seděla u jídla, které chutnalo jako z luxusní restaurace.
Kolegyně se mě ptala, jak se mám. Povídaly jsme si o práci, o běžných věcech, o plánech. Snažila jsem se držet tempo, ale občas jsem ztratila nit. Uvědomila jsem si, že mluvím o svém životě, který je najednou v kontrastu s tím, co vidím kolem sebe. Popisovala jsem jí, jak se snažím šetřit, jak si hlídám každou korunu, jak jsem ráda, že jsem si mohla konečně koupit lepší pračku. A ona jen kývala, poslouchala, byla milá. Nic nepředstírala, nesnižovala to, co říkám. To bylo možná to nejhorší. Opravdu se snažila být upřímná a lidská, ale já jsem si připadala, jako kdybych se svěřovala někomu, kdo žije úplně jiný život.
Po večeři kuchař odešel. Uklidil kuchyň tak dokonale, že jsem si říkala, že bych se bála do ní sáhnout. Seděly jsme na gauči, pily víno a povídaly si. Chvílemi jsem se uvolnila, ale ten pocit někde uvnitř zůstal. Pocit, že já a ona nejsme na stejné startovní čáře. Že já běžím po vychozené lesní cestě a ona po asfaltové dálnici. A že i když se snažíme stejně, výsledek bude vždycky jiný.
Když jsem odcházela, objala mě. Poděkovala, že jsem přišla, a nabídla, ať se zase někdy stavím. Vyšla jsem ven do studeného večera, zhluboka se nadechla a zamířila na tramvaj. Sedla jsem si k oknu a sledovala, jak se město míhá kolem. Cítila jsem, jak se mi něco v hrudi stahuje. Nešlo o to, že by byla pyšná nebo povýšená. Byla přesný opak. Ale právě ta její obyčejnost v tak krásném životě mě bolela. Jako kdybych já dělala něco špatně, i když vím, že dělám, co můžu.
Doma jsem si ohřála čaj a sedla si na gauč, který má pár fleků od kočky. Rozhlédla jsem se po svém bytě. Malý, obyčejný, trochu chaotický, ale můj. Přesto jsem si nemohla pomoct. Pořád jsem cítila ten nepříjemný tlak. Porovnávání. Vědomí, že někdo, kdo sedí vedle mě každý den v práci, žije úplně jinak.
Ten večer jsem pochopila, jak snadné je cítit se jako chudák, i když o to ten druhý vůbec nestojí. A jak těžké je z toho pocitu vystoupit. Ale také jsem si uvědomila, že její život není měřítko pro můj. Že každý máme svou cestu, své tempo, své důvody, proč jsme tam, kde jsme. Jen na to člověk občas zapomene, když stojí v cizí kuchyni a sleduje, jak mu někdo cizí připravuje večeři, na kterou by sám šetřil půl měsíce.
